Nevadí, budu si malovat sama a mluvit s Kačenkou. Kačenka je moje kamarádka, ale není vidět. Já si s ní o všem povídám ve své hlavě. Mamka říká, že je imaginární. Nevím, co to znamená, prý jsem si ji vymyslela. Ale mně to nevadí, protože Kačenka je hodná a vždycky mě poslouchá. Konečně se mi podařilo namalovat kočku, která vypadá jako opravdová. Mám z toho radost a Kačenka si myslí, že je hezká. Odpoledne má přijít babička, obrázek se jí bude líbit. Babička bude mít čas.
Už zvoní, běžím jí otevřít s obrázkem v ruce. Koukne na něj rychle, pohladí mě po vlasech a řekne, že jsem šikovná. Zouvá si boty a ptá se mamky, co bráška. Už se zklidnil? Byli jste u doktora? Jak to dopadlo? Bude chodit do školky? „Já jsem dostala hvězdičky,“ hopsám za nimi do obýváku. Nikdo mi neodpovídá. Nejdůležitější je zase jen brácha. Už jsem zase neviditelná. Kouknu se raději do zrcadla. Já se vidím, tak proč mě dospělí nevidí a neslyší? Jsem z toho zmatená. Třeba jsem jako Kačenka. Je mi smutno. A někde hluboko v hlavě se mi klube nejisté vzdorovité rozhodnutí. Dospělí mě neslyší, nebudu jim nic říkat. Jsem totiž neviditelná.
Post scriptum: Když mé malé smutné holčičí já propadá panice a neviditelnosti, volám na pomoc své mateřské já, které umí objímat a konejšit a beze slova rozdávat ten pocit, že každá holka je pro někoho ten nejdůležitější člověk na světě.
Eva a Rosta
vloženo 26.7.2013 01:15:03
Milá paní Ivo, co se stalo se nedá odestát, ale jsme si jistí, že se Vaši rodiče, snažili, jak nejlépe uměli a mohli v těch dávných dobách, kdy služby rodičům postižených dětí byly minimální.
Osud nadělil Vám postiženého brášku a rodičům celoživotní úděl. Dnes jistě vidíte matčinu lásku k Vám. Když jste měla šest, jistě byla Vaše máma mnohem mladší, než jste teď. Člověk děla co může, ale osud mění naše úmysly, naděje a plány.