Diskriminace slušnosti

Několik lidí se marně snaží slušně upozornit tři korpulentní dámy tmavší pleti, že košík je na zboží, nikoliv na dítě, pokud se ovšem asi čtyřicetikilovému výrostkovi tak dá říkat. Dámy připomínky buďto přehlížejí nebo nevybíravě posílají namítající do řitního otvoru a jiných končin. Hlavou se mi honí otázky. Jaká je nosnost vozíku? Proč nechodí kluk po svých? Kde je nějaká hygiena? Kde je vedoucí prodejny? Zajímá ho to vůbec? Špinavé boty v místech, kde si my ostatní ukládáme potraviny, jen díky vyspělému hospodářství většinou zabalené, mě znechucují. Kde je výchova? A kde je obyčejná ohleduplnost?

Těch několik málo svalnatých odvážlivců, kteří se pokusí dámy usměrnit, viditelně nestačí. Všichni ostatní se snaží vypadat neviditelně. Je mi to líto, ale nedivím se. Ani já nemám dost odvahy pouštět se do sporu s ženštinami dvounásobné váhy, zato nicotného vzdělání a vychování. Předpokládám totiž, že by se ke mně nikdo nepřidal a já byla nakonec roztrhána na cucky pouhou převahou váhy a neotřesitelnou směsicí ukřivděnosti a nadřazenosti. Já jim přece nemůžu kecat do toho, jak mají nakupovat nebo dokonce vychovávat dítě! Nějaká pravidla? Nezájem. Hrubost. Bezohlednost. Děsí mě představa, že takoví mají a budou mít volební právo. Bez vzdělání, vychování a bez jakéhokoli respektu k ostatním bytostem.

Po zaplacení se slečny u přepážky ptám, zda se smí vozit velká děcka ve vozíku. Pokrčí rameny a odpovídá, že s tím nemůžou nic dělat. Tak zní pokyn vedení. Jak je možné, že management obchodních řetězců tímto vědomě porušuje základní hygienické i bezpečnostní předpisy? Smutně předpokládám, že vydání takového příkazu při první příležitosti popřou. Ani oni nechtějí přijít o práci.

Jak dlouho ještě budeme strachy zavírat oči před sprostotou, bezohledností a nevychovaností? Jak dlouho budeme zvýhodňovat menšiny, které zjevně porušují pravidla většiny? Jak dlouho budeme přihlížet, jak bezohlednost vítězí nad slušností? Jak je možné, že většina slušných zákazníků není schopna vystrkat z budovy jednoho hnusáka? S malou dušičkou a pevným odhodláním si říkám, že už příště nebudu jen přihlížet. Je nás přece většina. Nebo ne?