Umírající pacient aneb pohádka o nemocnici

Nejkratší cestou mířím do ordinace našeho rodinného lékaře. Malé překvapení, na dveřích cedulka, že dnes se neordinuje z důvodu malování. Chápu, že někdy se malovat musí a den před víkendem je asi vhodný termín, ale to asi moje bolesti nevyřeší. Abych to neměla příliš jednoduché, obvyklý zastupující lékař má v téže budově na dveřích tutéž cedulku. Jen zapomněli pro nechápavé pacienty dopsat, co pak.

Nevadí, říkám si stále ještě s klidem. Nejbližší ordinace praktického lékaře je odtud asi 300 metrů. Dokonce jsou tam tři, ale jen v jedné mi sestra otevírá, a po mé prosbě, zda by se na mě lékař nepodíval, mi začíná složitě vysvětlovat cosi o žádankách, a proč to nejde. Přizve si na to ještě další sestřičku, ale mně se tmí před očima bolestí a chci jen jednu věc. Pomoc! Jediná věta je pro mě teď srozumitelná. „Musíte do nemocnice.“

Chůzí zlomené stařeny se hromadnou dopravou přemísťuji k městské nemocnici. U okénka urgentního příjmu vysvětluji, že mám horečku a bolesti. Sestra se mě vyptává, co mi tedy je, aby věděla, kam mě poslat. Asi se tvářím dost nechápavě. To chci přece vědět já od nich! Opakuju své příznaky a prosbu, aby se na mě někdo podíval. Sestra krčí rameny a můj klid mizí tam, kde se setkávají rovnoběžky. „Zkuste to na interně.“

Se zatnutými zuby mířím dlouhou chodbou k příslušným dveřím. Další okénko, do kterého vysvětluji svůj problém, se tváří, jako bych spadla z Měsíce. „To ale nepatříte k nám, paní doktorko, co mám dělat s horečkou a bolestmi?“ Právě jsem přestala být pacientem a stávám se diagnózou Horečka Bolestivá. „A co Vám vlastně je?“ A jak já to mám sakra vědět, křičí mé zoufalé já! Vychovaná část mé osobnosti vysvětluje, ukazuje a nesměle vyslovuje domněnku, že by to mohly být ledviny. „Tak to musíte na urologii.“

Právě jsem si sama sobě určila diagnózu, za kterou dostane zaplaceno lékař. Už to přestává být pohádka, stává se z toho fraška. Urologie je pochopitelně na druhé straně nemocničního areálu. Se zbytkem sil se doplížím k dalšímu okénku. Zopakuju vše jako v té pohádce: „Leží tam na dvoře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Tentokrát si mě sestra sice podezřele měří pohledem, ale žádá mě o doklady, posílá do čekárny a naplnit příslušnou šampusku. Po další skoro hodině čekání se dostávám k lékaři. Jedná příjemně, profesionálně a rychle. Pro jistotu mě odesílá na kontrolní rentgen. Vracím se téměř bez čekání, dostávám recept, pokyny a výhrůžku, že kdyby se to zhoršilo, ihned se mám vrátit na oddělení, kde si mě nechají. To snad ne, křičí můj pud sebezáchovy! Mám přece předepsán klid na lůžku, nikoliv ranní buzení, cizí stresující prostředí a příšerný čaj.

Teprve doma zamuchlaná do deky a pod vlivem analgetik, si uvědomuji absurdnost dané situace. Pacient si sám určí diagnózu, dopraví se k lékaři, vyzvedne léky a dopraví se na lůžko. Příště budu chytřejší. Zavolám sanitku, zveličím potíže, omdlím na chodbě nemocnice nebo budu hlasitě naříkat. Teprve pak mě zřejmě budou vozit po ambulancích a vyšetřeních nemocniční zřízenci, budou se ke mně chovat s úctou, jako k trpící lidské bytosti, nikoliv jako k obtížnému hmyzu. Přitom by stačilo jediné. Aby u okénka urgentního příjmu byl vyškolený praktik, aby dokázal stejně jako záchranáři v sanitkách určit „kam s ním.“

A se vší úctou k práci lékařů i sester si myslím, že umírajícím pacientem je tady naše zdravotnictví. Nefunkční systém, selhávající logistika, přebujelé papírování, omezující specializace a prostá neúcta k člověku. Tady není hlavní pacient, ale byrokracie.

P.S. Děkuji tímto naší rodinné lékařce a všem podobným, kteří akutně ošetří mé děti, celou mou rodinu, rodiče i prarodiče kdykoliv, v neděli, v noci nebo ve svém volném čase.