Vánoce v ponožkách

Pro mnohé se vánoční svátky staly jen honem za dokonalostí ­­- mít nejhezčí stromeček, nejdražší dárky, vyzdobený dům, vzorně uklizeno, hodně napečeno. Nejspíš mají potřebu vystavit všem na obdiv svůj dokonalý svět. Nesnáším koupěchtivé davy strkající se u pokladen supermarketů. Nelíbí se mi haldy módních a elektronických hraček, které v dětech ubíjí tvořivost a fantazii. Neměla jsem ráda Dědu Mráze a nemám ráda ani Santa Klause. Miluji však vůně a světýlka Vánoc, kouzlo těšení a ten tichý pocit sounáležitosti. Dětem jsem vyprávěla příběh o narození Ježíška, o darech Tří králů a světle betlémském. Psali a malovali jsme společně dopisy Ježíškovi. Advent jsme trávili tvořením ozdob na stromeček a věnců se svíčkami. Vlastnoručně jsme vyráběli dárky a pekli cukroví nejpodivnějších tvarů. Nevadilo, že to nebylo dokonalé, bylo to naše.

I když jsou děti už velké, píšou dopis Ježíškovi, nosí mi domů voňavé borové větve a zelené jmelí. Dávají si se mnou horký punč a vyrábíme společně dárky. Dcera upekla cukroví, maminka vánočku a já dort. Syn vyrobil salát a strejda dodal rybu. Se čtvrtou adventní svíčkou jsme uklidili tak, jak to děláme celý rok. Zpívali jsme si u toho všechno od Kainara, přes Beatles a Queeny až po koledy. Radovali jsme se u stromečku z ponožek a vyprávěli si, jaké to bylo, když děti ještě věřily na Ježíška. „Já to světýlko, když přiletěl Ježíšek, opravdu viděla,“ smála se dcera. „Ale my jen zvonili,“ usmívala jsem se navlečená do teplých pruhovaných. Ponožky se u nás totiž staly symbolem Vánoc, tepla, domova, radostných barev a praktického využití. Máme hodně ponožek. Měli jsme krásné vánoce.