Úklid vlastní hlavy

Všimli jste si někdy, kolik špíny si nosíme ve své hlavě? Stejně jako viry a bakterie zamořují a ničí naše tělo, nepříjemné zážitky zamořují naši mysl, znehodnocují naše myšlenky a ničí naši radost. Jsou to maličkosti, stejně drobné a bezvýznamné jako smítka prachu ve vzduchu. A stejně jako prach se usazují, hromadí a všechno zničí, když je necháme. Mění se na afektované zamoření, stresový smog a neprůhlednou bílou tmu vzteku.

Ráno děti nechtěly vstávat a přišla jsem pozdě do práce. Kolega můj pozdní příchod jízlivě okomentoval. V autobuse se mi do žeber trefilo dítě v náručí své uštvané matky. V tom chvatu jsem zakopla a způsobila si nevzhledný šrám na nových lodičkách. Naštvaná prodavačka mi vydala o pár drobných méně a ani se neomluvila, když jsem ji upozornila. Při příchodu domů ve dveřích zakopnu o neurčitý počet bot uprostřed miniaturní předsíně. Chci si uvařit čaj, ale konvice není vidět za hromadou špinavého nádobí. V zoufalství hledám čokoládu a snažím se zhluboka dýchat.

Mám vztek, jsem zklamaná, naštvaná a nespokojená. Frustrace přerostla mou hlavu a ta hrozí, že se rozskočí na tisíc kousků. Přinesla jsem si v hlavě hromadu špíny. Je čas vyčistit si duši. Usazuju se do svého koutku, zavírám oči a pomalu procházím celým dnem znovu. Děti nechtěly vstávat. Mně se taky nechtělo, možná jsem na ně jen přenesla svou nespokojenost. Nevadí, odpouštím ošklivému ránu. Kolega komentuje všechno dění v kanceláři se svým osobitým černým humorem. Asi dělal to, co vždycky, jen já to špatně slyšela. Odpouštím mu nedostatek empatie. Chápu matku i dítě, kterému se nelíbí ranní spěch. Odpouštím jim. Smutně vzpomínám na své nové lodičky, líbí se mi, je mi jich líto, ale je to jen věc a věci jsou nahraditelné. Dobře, že ten šrám neutrpěla má noha. Odpouštím si vlastní nešikovnost. Prodavačka byla jen nepozorná, třeba jí ráno nechtěly vstávat děti. Odpouštím jí roztržitost. Hromada bot je v předsíni stále, deleguji úklid na své puberťáky. Stejný postup použiju i pro úklid kuchyně. Odpouštím v duchu puberťákům, materiální věci jsou pro ně momentálně stejně vzdálené jako mlhovina v souhvězdí Orionu. Věřím, že z toho vyrostou.

„Mamíííí, chceš taky čááááj,“ ozvalo se z kuchyně. „Ovocný s medem,“ hulákám stejně jako oni přes celý byt. Všechno asi není špatně, dává mi najevo universum. Připomíná mi, že mám zdravé chytré děti, střechu nad hlavou, rodinu a přátele, a slunce zase zítra vyjde. Čaj voní po malinách a med má barvu večerního slunce. V hlavě mám téměř uklizeno, vyháním poslední smítka dnešního dne a uvědomuju si nánosy dlouhých let v různých zákoutích své hlavy. Taky přijdou na řadu.

Věnujeme spoustu času denně svému tělu, snažíme se být čistí, přitažliví a dokonalí. Ale neodrazujeme okolí svou nespokojeností, netrpělivostí a přehnanými požadavky? Nepáchneme závistí, záští nebo nenávistí? Nenosíme na tváři nános nedůvěry a pohrdání? Možná, že kdybychom tolik času jako svému tělu, věnovali také očistě vlastní mysli, bylo by na světě víc spokojenosti, pochopení, smíchu, lásky a radosti. Možná.