Dnes a denně jsem nucena šluknout si cigaretového kouře při vycházení z jakéhokoliv nákupního centra, veřejné budovy či kulturního zařízení. Procházejíc hloučkem nikotinových závisláků dávám hlasitě najevo svou nespokojenost. Další past mě čeká při jídle. Přestože v době obědů se v restauracích nekouří, cigaretový pach zažraný léty do čalounění, stěn a záclon nepřebije ani vůně prvotřídního guláše. A protože čich a chuť jsou spojené nádoby, nechutná mi a odcházím s jedinou myšlenkou: „Příště jím jen v nekuřácké.“
Zvláště bezohlednou skupinou jsou návštěvníci koncertů a festivalů. Kouří uprostřed hudbychtivého davu a s alibisticky poťouchlým výrazem mi vyfukují kouř přímo do zátylku. Uhnout není kam, pod pódiem je tělo na tělo. Zdvořile žádám, aby si pán šel zakouřit jinam. „Panička je ňáká přecitlivělá,“ dozvídám se. „Pán je ňákej bezohlednej,“ kontruju a obrňuji se v duchu proti dalším urážkám od chlapa, co je o padesát kilo těžší a o padesát IQ bodů hloupější. Usmívám se trochu křečovitě a opakuju svou žádost, pán se zalyká vztekem a napadení zabrání jen velké množství svědků a nedostatek místa.
Na frekventovaných chodnících kličkuju a měním tempo podle toho, jak moc se z chodců přede mnou kouří. Nutím své kamarády chodit na pivo na zahrádky, kde mi neupírají příděl čistého vzduchu. Oháním se vějířem a přesedám si proti větru.
Nekouřím. Nemám kuřáky ráda. Ale nerozmlouvám jim to, mají stejné právo ničit si vlastní zdraví, jako já mám právo na čistý vzduch a vlastní názor. Bohužel většina kuřáků je přesvědčena o svrchovaném právu otravovat ostatním beztrestně život, hájíc se přitom hlasitými výkřiky, že oni si přece mohou dělat, co uznají za vhodné. A nekuřáci mlčí. Je to ještě tolerance nebo už blbost? Skutečně končí svoboda jejich volby tam, kde začíná svoboda nás ostatních? Často pochybuju, jen jedno vím jistě, dokud budu mlčet, nic se nezmění.
A tak spoustu času trávím hledáním nekuřáckých restaurací a kaváren. Vybírám si přátele s podobnými názory. Ignoruju zakouřené lokály. Pivo si raději odpustím, než abych se zajíkala v nedýchatelném oblaku kouře. Jsem vděčná za kavárny, kde voní skutečně káva, a čajovny, kde vodní dýmka nepáchne. A zvyšuju tak tržby těm, kteří mi servírují úsměv, sklenici vody a čistý vzduch.
