Za malou chvíli se muž zklidnil a snažil se posadit, dívenka mu pomáhala, jak dokázala. Začala na něj opět mluvit, muž se za chvíli zvedl, něco odpovídal, zmateně se rozhlížel a vydal se rovnou doprostřed frekventované ulice. Dívka vykřikla, popadla ho za ruku, táhla zpět a říkala: „Musíme jít domů.“ „Jo, ale ještě musíme zachránit námořníky,“ odpovídal muž stále ještě mimo čas a realitu. „Musíme jít domů,“ opakovala dívenka. Jednou rukou svírala pevně ruku muže a druhou vodítko se psem, který jakoby instinktivně vycítil krizi a poslušně kráčel dívce po boku. „Musíme jít domů," vytrvale opakovala dívenka a snažila se krokům muže dát ten správný směr. Její hlas zněl teď vystrašeně a nezvykle dospěle. Náhle byla nemilosrdně vhozena do světa velkých. Náhle byla ona ta nejdospělejší a nejzodpovědnější z trojice. Udělala všechno, co mohla, všechno, co doma odkoukala, ale už si zase chtěla hrát, už nechtěla být velká. Moc se těšila, až budou zase doma.
„Měla jsem strach,“ řekla dnes už dospívající slečna, „bála jsem se sprostých nadávek, bála jsem se, že mě neposlechne a ztratíme se. Ale nejvíc ze všeho jsem se styděla. Styděla jsem se za omezenost těch dělníků, za jejich bezohlednost a hloupost. Hrozně jsem se styděla.“
http://www.epilepsie.cz/pro-pacienty/rubrika/24-Prvni-pomoc-pri-zachvatu/index.htm
Eva
vloženo 1.6.2012 18:48:34
Docela těžce se mi čtou tvé řádky, připomíná mi to stálou realitu u nás doma , je mi líto, že na takto nemocné lidi se leckdo kouká jako na opilce, či na někoho, kdo se jen tak bezcílně motá a neví kudy kam. Jako máma takto nemocného syna vím, o čem píšeš, vím o čem píše Blanka-Rousice, vím, co prožívá máma, čekající na sanitku pro své dítě, byť už dospělé, nicméně pořád dítě. A pokud toto už dávno dospělé dítě je navíc mentálně postižené a neumí se bránit ani v jiných, pro nás zdravé běžných situacích, je to ještě horší.
Já s tím žiju, já jsem máma, vím, že se se vším musím vyrovnat, ať chci nebo nechci. A taky vím, že dítě, které bezprostředně vyrůstá s takto nemocným člověkem těžce chápe vše kolem, je to pro něj nepochopitelné a zmatečné. Je možná hloupé dodat, že i toto má svá pozitiva. Ale já jsem optimista ( život mě takto vycvičil), a věřím, že z dítěte s takovými negativními zkušenostmi vyroste silný a procítěný člověk, člověk, který nepodlehne panice v životních nezdarech, člověk, který nebude myslet jen na sebe, ale pochopí i ty druhé, a hlavně v pravou chvíli je dokáže podržet, pomoci, byť jen radou, či pochopením jeho nesmírně svízelné situace. Takže ti Ivanko,držím palce a přeji hodně sil.