Čekání na slunce

Civilizace mi však velí vstávat dřív než se mi probudí mozek, vydávat příliž mnoho energie na pobíhání v mrazivém počasí a podávat výkony podobné těm letním. Rozsvěcím světla a zapínám autopilota. Vstát, umýt, obléknout, učesat, namalovat obličej, obout, dojít na zastávku. Pokud se mi podaří trefit do správné tramvaje, dorazím bez nehod až do kanceláře. Vařím si kafe, rozsvěcuju všechna světla a zapínám počítač. Protože mě kolegyně zná, začíná na mě mluvit teprve poté, co mám v sobě alespoň polovinu ranního přídělu kofeinů, čokolády a světla.

Připadám si jako závislák bez své dávky. Toužebně vyhlížím každý kousek slunce, nepochopitelně dlouho se courám po dobře osvětlených obchodních centrech nebo venku, když náhodou vysvitne slunce navzdory inverzi. Vymýšlím si záminky, proč utratit peníze za solárko a bazén. Chybí mi slunce. Chybí mi teplo. Chybí mi světlo.

Pár dní za zimu si na cestě do kanceláře dělám zastávku na fototerapii. S podobně postiženými se snažím ošálit svůj mozek pár luxy navíc a přemýšlím, proč je pro mě tahle jednoduchá procedura dostupná právě jen deset dní, když zima trvá tři nebo čtyři měsíce, o sezónní depresi nemluvě. Ráda bych si to kouzelné světýlko adoptovala, ale na to mi příjmy nestačí a zákon ani zdravotní pojišťovny je za zdravotní pomůcku nepovažují. Můj pomalu se rozjíždějící mozek mi nabízí samá absurdní řešení. Zapnout slunce na vyšší výkon. Nastavit zrcadla na oběžnou dráhu. Vymyslet lék na vnitřní vyhřívání člověka. Prozatím posílám své představy do říše pohádek a v duchu vzývám jaro a objednávám slunce.