Pacient, který přežil bez komplikací

První den byl jen přijímací. Jeden lékař mě přijímal a prohlédnul na ambulanci, druhý se mnou sepisoval celkovou anamnézu na lůžkovém oddělení. Jedna sestra mi měřila tlak na ambulanci, druhá se vyptávala na stav mého těla na oddělení, třetí nám dávala instrukce na pokoji. Podepisovala jsem krom informovaného souhlasu asi tak tucet dalších papírů. Nejvíc mě dostal ten, kde potvrzujete převzetí jídelního příboru, teploměru a plastového hrnečku pod hrozbou jejich úhrady při ztrátě. Krom nepopiratelné skutečnosti, že pod narkózou či ve spánku těžko můžete pohlídat své věci, mi nejde do hlavy, proč si musí pacienti mýt příbor v naprosto nevyhovujících podmínkách v umyvadle, navíc bez mycího prostředku, neboť ten v doporučených potřebách skutečně nebyl.

První informace, kterou jsme dostaly na pokoji, bylo důrazné varování, abychom si nenechávaly žádné věci nezamčené. Myšleno tím peníze, doklady, mobily a jiné cenné a snadno prodejné věci. A to ani pokud odcházíme z pokoje dva metry jen do sprchy či na toaletu nebo prostě jen usneme. Prý není možné uhlídat vše a zrovna včera řešili krádeže na jiném oddělení. Udiveně jsme se na sebe se spolubydlící na pokoji podívaly. Měly jsme stejný termín operace a stejně nevěřící výraz. Naštěstí se další informace týkaly jen naší medikace a chodu oddělení.

Dalším překvapením byla krabička na zdi, která po nás chtěla mince, abychom se mohly koukat na televizi. Částka 20 Kč za dvě hodiny, což není ani jeden film počítáte-li s neuvěřitelným počtem reklam, se nezdá tak veliká, ale já jsem jen tak ze zvědavosti počítala. Kdybychom se koukly na jeden film denně, při dvoutřetinové obsazenosti pokoje, tak provozovatel získává měsíčně cca 400 Kč a koncesionářský poplatek činí 135 Kč. Pořizovací cena přístroje je asi 12 000 Kč, takže se vrátí za přibližně 45 dní. Předpokládám-li správně, je sledovanost televize mnohem vyšší. Vrtalo mi hlavou, kam jde zbytek peněz násobený počtem pokojů celé nemocnice, a po zralé úvaze jsem se rozhodla tuto kratochvíli si na těch pár dní odpustit. Zbytek dne jsme si povídaly o strastech a radostech života ve snaze rozptýlit obavy z následujícího dne.

Ten proběhl podle očekávání. Ráno nás sestřička požádala o změření teploty a následovaly nutné přípravy a odvoz na sál. Příjemné pro mě bylo zjištění, že sestry celou dobu povídaly, co se se mnou bude dít až do příchodu anesteziologa a prvního nádechu z masky. Uklidňovalo mě to možná víc než samotná medikace. Zbytek dne jsem prospala a bojovala s obvyklými pooperačními potížemi, pamatuju si jen na neustálé pípání a cvakání přístrojů a matně návštěvu dalšího lékaře, který říkal něco o tom, že je vše v pořádku, i když já si tak rozhodně nepřipadala.

Když nás následující den vrátili na pokoj a na ranní vizitu přišel v pořadí čtvrtý lékař, přemýšlela jsem, kolik jich jedno oddělení ještě může mít. Spolupacientka požádala o jiné léky proti bolesti. Dostalo se jí krátké přednášky o tom, že na pooperační bolesti lépe zabírají tato analgetika. Sestra přišla po chvíli s otázkou, které léky tedy chce. Poslušná pacientka zviklaná názorem odborníka zaváhala. „Pan doktor jistě nezažil bolesti po gynekologické operaci, takže si vezměte to, po čem se cítíte lépe,“ usmála se sestra. Byla jsem jí za tu větu vděčná.

Má důvěra ve zdravotnictví utrpěla další ránu poté, co jsem ochutnala první jídlo. Po dvou dnech téměř bez jídla jsem sice něco málo snědla, ale s chutí to rozhodně nebylo. Dostalo se nám sice docela podrobných rad o tom, co jíst a nejíst, aby s námi opět naše vnitřnosti začaly kamarádit, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme druhý den po operaci ke snídani dostaly zapovězený banán a k obědu zelný salát. Po kontrolních dotazech se nám dostalo vysvětlení od dietní sestry, že čínské zelí nenadýmá a banán má i jiné než zastavovací účinky. Ten otazník, co mi visel nad hlavou, musel být vidět na míle daleko.

Ani další jídlo nás nenadchlo, nebyla by spokojená ani doktorka Cajthamlová. Sladké pečivo s marmeládou a kakao, polévka se zásmažkou, těstoviny s omáčkou a kouskem masa, rohlíky a šunkový salám, ovoce jen kousek denně, zelenina žádná, mléčné výrobky nikde. Jedla jsem jen z nutnosti a nechala jsem si každý den nosit to, co mi chybělo. Další den, další lékař. Začínám být jen záznamem v kartě. Případem beze jména. Kontrolní vyšetření, šestý lékař. Zbytek mé důvěry v české zdravotnictví se rozplynul poté, co mi sestra přinesla léky, o kterých mě žádný z mnoha lékařů neinformoval. Přála jsem si být doma, spát ve své posteli, kouknout se na svou televizi, nechat si vařit čaj od svých dětí a jíst, co mi chutná. Pan primář mi mé přání splnil.

Nevím, jestli měl jen dobrou náladu nebo pochopil, že příjemné prostředí pomáhá léčit. Nepochybuju o kvalitě lékařů a profesionalitě sester. Možná, že kdyby sestřičky nemusely tolik papírovat a hlídkovat, měly by čas na svou práci a vlídné slovo, které často pomůže víc než léky na uklidnění. Možná, že kdyby nás lékaři neviděli jako případ v kartě, ale jako člověka s problémem, udělali by si čas na pár slov navíc. Nechci být jen pacient, který přežil bez komplikací.