To musíš zvládnout

Když jsem dostala chřipku, měla horečku a nemohla vstát z postele, maminka mi skočila do lékárny a krom paralenu donesla i nějaké ovoce. Starostlivě se vyptávala, jestli ještě něco potřebuju a nevadilo jí, že jsem odpovídala jednoslovně a nejraději bych už spala. Dcera mi uvařila čaj s citronem a víceméně pravidelně mi chodila vyměňovat studený hadr na čelo. Neotravovala s otázkami, co si myslím o společenském uspořádání starověkého Řecka a jestli tam má dopsat ještě tu pasáž o Caligulovi. Syn výjimečně bez připomínek uklidil nádobí a vynesl koš, muziku si pouštěl do sluchátek a občas tajně nakouknul zpoza dveří, jestli ještě dýchám. Manžel nakoupil a uvařil. Kamarádka zavolala aspoň jednou denně, aby vám sdělila naprosto neodkladné novinky a zeptala se na to, který odstín z nové kolekce rtěnek si má pořídit. Všichni byli pozorní a brali ohled na to, že je mi opravdu zle. Chápali to, protože to taky zažili.

Když babička dostala cukrovku, maminka pekla buchty se sladidlem a ke kávě nosila cukřenku i sladidlo. Připravila na talířky tolik svačinek, aby babička jedla každé dvě hodiny, a nenápadně kontrolovala, jestli si babička píchla inzulín. Děti věděly, že když se babičce udělá špatně, mají jí dát kousek čokolády a zavolat dospěláka. Nedivily se injekcím a zvědavě se vyptávaly, jestli to bolí a proč se to musí. Všichni byli ohleduplní, vzali to jako nemoc a nosili babičce sladkosti bez cukru. Chápali to, je to nemoc na celý život.

Když jsem onemocněla depresí, bylo mi zle a nemohla jsem vstát z postele, všichni se vyptávali, co ti vlastně je? Nevypadáš nemocná. To si nemůžeš zajít do obchodu a uvařit? Opravdu tě nic nebolí? Tak proč se tady celý den válíš? Musíš přece něco dělat. Musíš to přece zvládnout.

Ta věta je prokletá. Posté znova se vyptávám svého lékaře a ujišťuji se, že to skutečně nejsem já ta líná a neschopná. I pro mě je těžké přijmout fakt, že tohle sama nezvládnu, že to je nemoc, jako každá jiná. Je těžké přistoupit na to, že nejsem tak výkonná a schopná, jak bych sama chtěla. Je těžké pochopit, že to vůlí nedokážu ovlivnit. A je pro mě téměř nemožné něco takového vysvětlit někomu jinému. Nechápou. Nikdy to nezažili. Nic o depresi nevědí, má pro ně přídech blázince a neschopnosti. Když se ti něco nechce, prohlásíš, že máš depku. Jsi prostě líná. To přece musíš zvládnout. Proč bereš ty prášky pro blázny? A já se propadám do tichého zoufalství, jak jim mám proboha vysvětlit, že je to nemoc nikoliv lenost?

Nemocní mají dost informací od svého lékaře nebo od ostatních stejně postižených, ale informovanost veřejnosti včetně našich nejbližších je katastrofální. Přitom právě dobré zázemí vlastní rodiny a nejbližších spolu s antidepresivy jsou nejdůležitější pro zvládnutí a vyléčení deprese. Trvalo mi velmi dlouho a stálo mě to mnoho úsilí, než pochopili a naučili se, že i na tuhle podivnou nemoc mají brát ohledy. Po pár měsících a letech i děti pochopily, že můj mozek je jako přetížené písíčko. Procesor ztratil výkon, ramka se smrskla na polovinu a harddisk už nemá volnou kapacitu. Přestali na mě mluvit všichni najednou, nečekají, že bude všechno okamžitě a střelhbitě, a naučili se zkontrolovat, že ty důležité věci si zapisuju. Když jsem unavená, vyrobí podle svých možností večeři i pro mě. I já se musela naučit, že drobné činnosti mám přerozdělit, dávat si jen zvládnutelné úkoly, nezapomínat na činnosti, které mě těší, a nebavit se s lidma, co mě vytáčejí. Třeba výrokem: „To přece musíš zvládnout“. Dnes už vím, že nemusím. A vaše rodina ví, jak vám může pomoci?

http://www.deprese.com/images/pdf/Informace_pro_pacienty_a_jejich_blizke.pdf