Mirka Schee jsem poznal v bohnickém Peer Klubu, v době, kdy se v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice léčil. Že se jedná o zajímavého člověka, jsem poznal téměř okamžitě, a to nejen proto, že Mirek se též snaží literárně tvořit jako já. Mirek je z Prahy a jeho psychické problémy začaly s přechodem na osmiletku. „Myslím si, že prvopočátek mých problémů začal na osmiletce, a to vzhledem k mému vztahu k ostatnímu kolektivu spolužáků. Sám na tom ale nesu svou vinu,“ vzpomíná dnes sebekriticky Mirek. Problémy měl ale také v rodině. Rodiče se rozvedli, poté znovu vzali a znovu rozvedli. Navíc je jeho bratr též psychicky nemocný. Po druhém rozvodu žil Mirek u matky. Stýkal se sice i s otcem, ale jen příležitostně, protože otec byl často mimo republiku. V období dospívání propadl Mirek jízdě na skateboardu. „Toto období považuji ve svém životě za nejhezčí. Zamiloval jsem se tehdy do velmi pohledné dívky. Byla to pro mně spíš nešťastná láska, ale přesto v ní nechyběly krásné chvilky,“ říká mladý muž. Ve třetím ročníku přešel na gymnázium v Kladně, kde v té době bydlel u babičky. Ukončit studium se mu už ovšem nepodařilo. „Tehdy se u mě projevoval Tourettův syndrom , a to záškuby hlavy i jakousi roztřeseností. Na Kladně jsem do kolektivu i díky tomu nezapadl vůbec. Proto jsem hned na začátku čtvrťáku sám od sebe z gymplu odešel,“ uvádí Mirek.
Paní Helena z Kladna má sama psychické problémy. Dokonce v takové míře, že ji byl již před lety přiznán plný invalidní důchod. Neměla zrovna lehký život. Byla dvakrát vdaná, ale oba manželé zemřeli. Paní Helena ovšem nezatrpkla. Je to stále atraktivní žena a všemožně se snaží pomáhat svým dětem. „Největší pomoc potřebuje dcera Radka. Pečuje totiž o svou dceru Petru, která je od narození psychomotoricky retardovaná. V dospělém věku je na úrovni dvouletého dítěte a navíc je ochrnutá na všechny čtyři končetiny,“ uvádí babička Helena, která na sebe zčásti převzala péči o vnučku. Radčin manžel totiž rodinu brzy po narození postižené dcery opustil.
Je zodpovědností každého člověka naplno prožít svůj život a málokdo se dokáže přes tento požadavek přenést. Například prvního dubna se zdá být svatou povinností každého vyvést někoho aprílem, případně se někomu chytit na lep, jinak si může se smutkem říct, že promarnil den. Zvláště pro nás blázny je imperativ aprílu obzvlášť palčivý, zejména proto, že v Americe se mu říká „fools‘ day,“ den bláznů. Sáhněme si tedy každý do svědomí, kolikrát jsme letos na Apríla někoho napálili?! Nepromarnili jsme svou příležitost? Vždyť stačilo jenom říct například v cukrárně „dal bych si špičku a kávu s mlékem“ a pak se obrátit na servírku nesoucí občerstvení se slovem „apríl“ a odebrat se bez placení pryč. Nebo se s někým nekonečné hodiny loučit, kdy pozdravy na rozloučenou střídají slova „apríl,“ člověk nemusí být ani obzvlášť vynalézavý.
Z nějakého důvodu se mění oficiální čas v noci, když o tom nevíme a to v nás často vyvolá nezasloužené stavy zmatenosti. Ještě docela dobře jsou na tom lidé, kteří měli šanci zjistit, že se čas mění třeba díky zprávám v televizi, ale i přesto se ráno vzbudí a neví, která bije. Strašidelné je, že na mobilu se čas změní sám od sebe, jakoby zákeřně, aby si toho nikdo nevšiml. Kdyby se takto změnil na všech hodinách a nikdo nešířil v televizních novinách poplašnou zprávu, že se čas mění, třeba bychom byli v klidu.
Když někdo z vašich blízkých onemocní, je to vždy těžké. Ještě těžší ale je, když onemocní člověk, který vám je nejblíže, kdo se o vás stará a je vám vždy oporou. V tu chvíli se role musí obrátit. Člověk, o kterém mluvím, je moje matka.
Před třemi lety, kdy mi bylo sedmnáct let, jsme zjistili, že se mamce objevily rakovinové buňky u konečníku. K mému většímu překvapení mi rodiče oznámili, že toto je remise. Do té doby jsem to nevěděla. I když jedna z mých vzpomínek z dětství je o mamce v nemocnici, jak se sestrou utíkáme k nemocničnímu lůžku a ona tam leží, vypadá unaveně a mluví zastřeným hlasem, ať se nebojíme, že je v pořádku. Do chvíle, kdy mi bylo oznámeno, že mamka už rakovinové buňky měla, jsem si tuto vzpomínku nemohla zařadit. Je spousta informací o tom, čím si prochází pacienti, ale málokdo si dokáže představit, čím prochází nejbližší nemocného. Mojí rodině se obrátil celý svět naruby. Myslím, že nejhorší na tom všem je ten strach a bezmoc. Nemůžete svému milovanému pomoci, můžete jen přihlížet, jak si prochází chemoterapií a ozařováním, jak ho všechno bolí a jak se snaží být silný a statečný. V případě ozařování konečníku je ještě hrozné to, že vašeho blízkého bolí každý pohyb, jelikož celé genitálie jsou spálené. A vy můžete jen doufat, že celá tato léčba bude úspěšná a na konci těchto několika příšerných měsíců si budete moci oddechnout, že je všechno už v pořádku. Důvodem, proč jsem řekla, že se mé rodině obrátil celý svět naruby, je to, že moje mamka je hlavním pilířem naší rodiny. Stará se takřka o všechno. Nemíním tím, že zbytek členů jsou neschopní břídilové, ale musím uznat, že jsme se sestrou a tátou zvyklí na to, že mamka všechno zařídí.
Diagnóza duševní nemoci může člověka prakticky úplně vyloučit z možnosti pracovního uplatnění Existují lidé s psychiatrickou diagnózou, kteří jsou práce schopní, a kterým stigmatizace zabraňuje získat práci navzdory dlouhodobě stabilnímu psychickému stavu.
Kladenské Středisko komplexní sociální péče o.p.s. je vedle svých sociálních služeb známé i velkým množstvím nejrůznějších aktivit, především pro seniory. Jednou z nich jsou odborné kursy práce na počítači. Ty přímo ve středisku probíhají již od roku 2005. Rozděleny jsou podle úrovně schopností jednotlivých klientů na čtyři druhy. Úplní nováčci se seznamují s počítačem v Kursech pro začátečníky, a těm, kteří již alespoň základy práce na PC zvládli, slouží další tři typy - Kurs pro mírně pokročilé, Kurs pro více pokročilé a kurs doplňující. Všechny probíhají pod vedením odborného lektora pana Marka Veselého. O tyto kursy je mezi seniory již řadu let velký zájem a jejich kapacita 12 účastníků je prakticky vždy zcela zaplněna. Jedná se o 14 výukových lekcí v rozsahu 2 vyučovacích hodin. V letošním lednu skončil začátečnický kurs a hned v únoru začaly kursy pro pokročilé.
Paní Helena překonala těžkou životní krizi Šestapadesátiletá pražská rodačka paní Helena strávila v hlavním městě celý svůj dosavadní život. Vyučila se dámskou švadlenou, ale většinu svého produktivního života pracovala v kanceláři. Vdala se a žila běžným životem zdravého člověka. Před několika lety se u ní začaly projevovat závažnější psychické problémy. Proto jí byl přiznán nejprve částečný a brzy i plný invalidní důchod. Do těžké osobní krize se dostala paní Helena v loňském roce. To se již delší dobu starala o vážně nemocnou matku. „Maminka trpěla Alzheimerovou chorobou v již v pokročilém stadiu a navíc se posléze přidala chronická leukémie. Ke konci již nezvládala se o sebe vůbec postarat, včetně osobní hygieny,“ uvádí paní Helena. Když pak maminku odvezli do nemocnice, už bylo pozdě. V motolské nemocnici strávila posledních šest týdnů svého života. Její dcera ji tam navštěvovala téměř denně. A aby toho nebylo málo, dva dny po smrti matky opustil Helenu její manžel, se kterým žila více než pětadvacet let.Dvě těžké životní rány přišly vlastně najednou. S takovým životním otřesem by se velmi těžko vyrovnával zdravý člověk, natož pak psychicky nemocná Helena.
Pan Jiří z Benešovska je v současné době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích. Přesnou diagnózu jeho onemocnění se lékařům zatím určit nepodařilo. Přestože se jedná o člověka bezproblémového a navíc i mimořádně aktivního a úspěšného jak v pracovním tak v rodinném životě, v podstatě ze dne na den se u něho objevily závažné zdravotní problémy. V Bohnicích se léčí zatím měsíc. To je na psychické onemocnění a přesné určení diagnózy relativně krátká doba. Naši spolupracovníci s ním udělali rozhovor.
Rodák z Lán Zdeněk Nedvěd oslaví zanedlouho 72. narozeniny. Je bývalým mnohaletým vrcholovým sportovcem, když dlouhých 13 sezón odehrál v týmu SONP Kladno, jako hokejový útočník v nejvyšší soutěži a další 4 sezóny přidal v šedesátých letech na vojně v rovněž prvoligových Košicích. S Kladnem se stal v letech 1974-78 celkem čtyřikrát mistrem republiky a v jeho barvách odehrál úctyhodných 715 zápasů, ve kterých nastřílel 374 branek. Za svou mnohaletou a úspěšnou hokejovou kariéru byl po zásluze oceněn titulem Mistra sportu. V závěru své vrcholné hokejové kariéry si zahrál nejen proti nejlepším hokejistům Evropy v Poháru mistrů evropských zemí, ale i celého světa v zámoří proti kanadsko-americkým profesionálům. Lední hokej hrál aktivně v nižších soutěžích do svých skoro padesáti let. Navíc vychoval dva syny - oba též výtečné hokejisty.
Z angličtiny převzaté slovní spojení „well being“ označuje pocit životní pohody a spokojenosti. Patří k němu zdraví, sociální zajištění, rodinné zázemí, možnost seberealizace, pracovní uplatnění za přiměřenou odměnu, svobodné rozhodování o vlastním životě, trávení volného času, atd. Pro lidi, kteří mají zdravotně-sociální problémy, začíná cesta k návratu do normálního života – k rodině, přátelům, práci, koníčkům – na poli zdravotní péče, komplexně pojaté rehabilitace a sociálních služeb.
Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2025 Lidé mezi lidmi – Zdravotně-sociální portál |