Dnes 35letá Alena Landsmanová ze Hřebče u Kladna toužila už od mládí po atraktivním zaměstnání letušky. Velký sen se mladé dívce splnil. Letušku však dělala pouhé čtyři roky. Byla to pro ni práce psychicky hodně náročná, a to se později projevilo závažným onemocněním. Alena trpí roztroušenou sklerozou.

Pan Jiří Kempný se narodil před padesáti devíty roky v Šenově a prožil zde svůj celý život. V 16 letech dostal první epileptický záchvat, a tak se musel pomalu učit žít s vážnou nemocí. Po čyřiceti letech neúčinné léčky epilepsie se v roce 2000 podrobil operaci, při které mu byl voperován vagový nervový stimulátor. Byla to velká změna, od té doby se jeho zdravotní stav i kvalita života velmi proměnily, a to směrem k lepšímu. Se stimulátorem se mu podařilo úplně nebo podstatně potlačit řadu záchvatů.

Lence Nagyové z Kladna je 56 let a již více než dvě desetiletí je prožívá jako žena zcela nevidomá. Zrak ztratila v průběhu života především díky velmi silné a v rodině dědičné cukrovce. Mimo to se na ztrátě zraku patrně nemalou měrou podepsal i šedý zákal. Ten jí během let 1889-1990 odoperovali a současně implantovali umělé oční čočky. ,,Po této operaci a implantaci jsem viděla, třebaže s pomocí slabých dioptrických brýlí, úplně perfektně. Dokonce jsem mohla bez problémů i řídit auto,“ vypráví paní Lenka. Štastné období pro ni trvalo ale jen krátce. Dva roky po operaci se jí zbortily oční sítnice a téměř naráz přitom zcela oslepla. Tím horší pro ni bylo vyrovnávat se znovu se ztrátou zraku. Ale Lenka prokázala svou maximálně houževnatou i bojovnou povahu.

Sdružení Neratov dalo šanci mnoha lidem s lehkým mentálním postižením na důstojný a samostatný život. Za dvacet let svého působení znovu zabydlelo obec zprvu zcela vylidněnou. Provozuje celou řadu chráněných dílen, obnovilo místní kostel a také poutní tradici s ním spojenou.

Centrum denních služeb pro sluchově postižené, Vodova 35, Brno, je organizační jednotka Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR. Posláním této neziskové organizace je podpora samostatnosti osob se sluchovým postižením, pomáhat jim zapojovat se do slyšící společnosti a zprostředkovávat informace, na jejichž základě se mohou samostatně rozhodovat, vyjadřovat vlastní přání a potřeby a orientovat se ve světě kolem sebe.

Sedmačtyřicetiletý Milan Anděl je prakticky od narození vázán na invalidní vozík. Celý život se totiž statečně potýká s následky dětské mozkové obrny. Pochází z obce Koleč v okrese Kladno. Ranné dětství prožil v rodinném domě u rodičů, kteří se o něj obětavě starali a pomáhají mu dodnes. ,,K rodičům mám velmi vřelý vztah a jsem jim za veškerou péči moc vděčný. Během školní docházky jsem ale žil v ÚSP ve Zbuchu u Plzně, kde fungoval jakýsi internát pro podobně postižené děti. Tak jsem se naučil umět se o sebe do jisté míry starat sám. Rodiče mě tam často navštěvovali a každé vánoční i letní prázdniny jsem trávil u nich,“ vzpomíná Milan na dětská léta.

Anna přišla v 15 letech o pravou ruku. Naučila se vše zvládat zdravou levou rukou. Celý život těžce pracovala a teprve po více než 35 letech jí byl přiznán alespoň částečný invalidní důchod. Statečně překonala všechny strasti, na který byl její život tak bohatý, a dnes se snaží pomáhat a být prospěšná jiným, také postiženým lidem.

S Hankou a Honzíkem jsem se setkal uprostřed malebné horské krajiny v Srní na Šumavě. Vyráželi právě na okružní cestu s vozíkem, který kočírovala Hanka, ale kapitánem byl evidentně Honzík. Šněrovali spolu cestu spojující původní chaloupky se superluxusními vilami, kde je na určitý, snad i nejistý, čas spojil osud. Honzíkovi je už 20 let, i když působí spíše jako odrostlé dítě. Od narození trpí spastickou kvadruparézou, což je laicky řečeno ochrnutí všech končetin, takže vykonává pouze křečovité pohyby a veškeré úkony počínaje změnou místa, přes stravování a hygienou konče, může vykonávat pouze s pomocí asistenta. Druhá nepříznivá diagnóza, kterou mu nadělil osud, je úplná afázie čili nemluvnost. Pro svá postižení působí na první dojem mentálně retardovaného dítěte, jenže jemu to „pálí“. Potřebuje pouze určité pomůcky a hlavně speciální komunikační techniky, s jejichž pomocí je schopen se dorozumívat s okolním světem.

Jana žije se svým třináctiletým synem, kterému bylo diagnostikováno velmi vzácné postižení, parciální trisomie 12,15 chromozomu. Přestože je Pavlík velmi těžce handicapovaný, nikdy ji nenapadlo dát ho do ústavu. Svou radostí ze života dává možnost svým blízkým vidět svět jeho očima a díky tomu se věci, které se jeví těžkými, stávají najednou malými zázraky.