Monika Henčlová má roztroušenou sklerózu. Její zdravotní stav se postupně zhoršuje. Ve třiatřiceti letech pohybuje pouze hlavou, 24 hodin denně je odkázána na cizí pomoc. „Mám jen hlavu a krk a zbytek je mrtvý, jen obrovské mrtvé tělo. Měřím skoro metr devadesát, takže je to metr devadesát mrtvoly,“ říká s černým humorem Monika. Podle prognózy lékařů už dvanáct let na této zemi „přesluhuje.“ Dodnes je zaměstnaná, má svůj byt, přátele, zájmy. V občanském sdružení Dobré místo pracovala dva a půl roku jako personalista, v současnosti se stará o komunikaci s veřejností, píše články, vyjadřuje se k zákonům v sociálně zdravotní oblasti. „Jasná hlava, to je ještě jediné, co mi zůstalo a na čem hodlám pracovat.Taky si říkám, když už tady mám v tomhle stavu být, tak musím být přínosem pro svět, pro společnost, pro lidi. Holt budu dělat, dokud to půjde.“ A skutečně to Monice s pomocí jejích „dobrušek“ a „třešniček“ jde.

Moje babička byla moc hodná. Když jí bylo 70 let, začala hodně zapomínat. „Už má na to věk,“ říkali jsme si. Postupem času začala být nějaká popletená. Když jsme přijeli na návštěvu, chtěla nám dětem udělat čaj a dospělým kávu. Čajové sáčky však dala do hrnků, ve kterých už měla nasypanou mletou kávu a zalila to vroucí vodou. S vařením jídel to také šlo z kopce, nakonec tuto práci převzal děda.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vypracovalo tzv. sociální reformu, která nabývá účinnosti v letech 2012 a 2013. Jejím výsledkem by měl být efektivní systém správy veřejných prostředků určených pro sociální oblast.

Petře je šedesát let, je vdaná a má tři dospělé děti. Pracovala na úřadě. Ve čtyřiceti osmi letech jí byla diagnostikována endogenní deprese. Nemoc nepřišla jako blesk z čistého nebe.

„O vůli to není, je to psychické onemocnění. Zjistil jsem, že každý, kdo začne proti alkoholu bojovat a zapře se, tak se napije. Mám to stokrát ověřené. Je to psychické onemocnění a musí to proběhnout v hlavě,“ říká Vláďa z jihlavské skupiny Anonymních alkoholiků. Když Vláďa přemýšlí nad tím, kdy poprvé přišel do styku s alkoholem, tak musí jít hodně daleko zpět do svého dětství. Vzpomíná si na jeden zážitek z raného mládí, mezi šestým a sedmým rokem, kdy se poprvé napil alkoholu a přiopil se.

Když je člověk mladý, žije naplno a ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Osud ale někdy zamíchá kartami a během jedné vteřiny se každý z nás může ocitnout v situaci, kdy bojuje o holý život. Pak musí zatnout zuby a vyvinout velké úsilí, aby mohl jít dál.

Psycholog a psychoterapeut Mgr. Daniel Krejcar se zabývá supervizemi pro různé organizace, které pomáhají duševně nemocným. „Supervize je velmi cenná, z mnoha důvodů. Skoro všechny se dají najít v odborných publikacích – prevence syndromu vyhoření, péče o pracovníky, zvyšování profesionality a kvality péče,“ říká D . Krejcar.  Podle něj potřebují pracovníci v pomáhajících profesích někoho, kdo jim pomůže podívat se na to, co s druhými lidmi ale i se sebou dělají „tak trochu zvenku“.

V dnešní době, kdy vzrůstá množství lidí s duševním onemocněním, je důležité, aby na lékařskou péči navazovala péče následná – komunitní. Aby vznikaly organizace, které duševně nemocným lidem pomohou zvládat běžný život a řešit jejich problémy. Jednou z takových organizací je O. s. VOR Jihlava.