Osmatřicetiletá Pavla Lennerová z Kladna žila až do roku 1992 jako normální zdravá dívka. Pak ale prodělala těžkou encefalitidu. Dlouho se léčila a dnes může mluvit o zázraku, že její boj s vážnou nemocí skončil úspěšně. Přesto si nějaké následky do života odnesla. „Od prodělaného mozkového zánětu jsem postižena praktickou hluchotou a musím používat sluchadla. Kromě toho jsem se z části naučila i odezírat a domýšlet mluvené slovo,“ uvádí mladá žena, která má ještě drobné potíže se stabilitou.

Několikrát jsem se zúčastnila Katolické charismatické konference, která se koná každoročně v Brně pro křesťany různých církví. Tam jsem slyšela několik úžasných přednášek Kateřiny Lachmanové, které mne neustále přitahují jako magnet, přečetla jsem také některé její knihy a rozhodla jsem se ji požádat o rozhovor.

Třicetiletý Jan Pešta se narodil v Železném Brodě, ale své rodiče prakticky nepoznal. Vyrůstal v Dětském domově v severočeském Krompachu. Ve 13 letech byl kvůli problémům na základní škole přeložen do Integrovaného centra sociálních služeb (dále jen ICSS) v Odlochovicích (okres Benešov), které spadá pod Magistrát hlavního města Prahy. Tam žije dodnes.

Šestapadesátiletá Jana K. pochází z Kolína, kde také celý život bydlí. Vyučila se kožešnicí. S manželem měli osm dětí. Osud k ní nebyl zrovna přívětivý. Když manžel vážně onemocněl, musela se postarat nejen o něj, ale i o celou početnou rodinu. Těžkou životní situaci zvládla, byť s pomocí psychologů a psychiatrů, více než dobře

Povinně nepovinná „hračička“ v podobě nevině vyhlížející bankovní karty, s jejíž pomocí chtěl bývalý ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek údajně ušetřit státu peníze za poštovní poukázky při vyplácení důchodů, sociálních dávek aj., se stala celostátním problémem, který komplikuje život mnoha tisícům poctivých lidí, jeho konečné řešení však mizí v nedohlednu.

Málokomu plyne život hladce. Většinou člověk udělá mnoho „kotrmelců“, někdo víc někdo méně. Někdo tolik, že to jeho dlouho přetěžovaná psychika nevydrží. Vždy má ale cenu nevzdávat se a bojovat. Paní Eva hodně dlouho pečovala o nemocného syna, byla dvakrát vdaná, žila se žárlivým a násilnickým přítelem, jeden čas se starala o šest dětí. Nakonec skončila na tři měsíce v psychiatrické léčebně.

Eva Ostádalová má 74 let. Je silnou diabetičkou. Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina prsu. Odmítla operaci, ale chodila na chemoterapie a ozařování. Čtyři krásné roky žila bez bolesti a najednou se nemoc vrací znovu. Bude muset opět podstoupit chemoterapie, ale Eva si nestěžuje. Je připravena čelit nesnázím. Diagnózu přijímá s klidem. Nepláče, nenadává, nestěžuje si. Ví, že se úplně nevyléčí, ale je tu šance prodloužit si léčbou život. Je rozhodnuta ji plně využít. Každý nový den, který si vybojuje, jí za to stojí.

Dnes sedmdesátiletá Drahomíra Slabá sice pochází z Posázaví, ale většinu svého života prožila na Kladensku. Ač se narodila jako normální zdravé dítě, život ji v dospělosti až neuvěřitelně tvrdě pronásledoval a Drahomíra skončila s plným invalidním důchodem jako téměř slepá a zcela nepohyblivá žena.

Pepa Příhoda, kterému je 5 let, se na první pohled vůbec neliší od ostatních zdravých dětí. O to pozoruhodnější byl pro mě jeho nelehký životní start, kterým si musel společně se svými rodiči projít. Kromě svého sluchového postižení má totiž ještě vrozenou metabolickou poruchu.