Kamarádka mně řekla o jednom zajímavém člověku Lukášovi Němečkovi z Rožnova pod Radhoštěm, který je již od narození na invalidním vozíku. Přišla totiž s nápadem, že bychom za ním mohli přijít na návštěvu. Vše domluvila a my tři kamarádi z neziskové organizace Iskérka jsme navštívili tohoto mladého muže. Musím říci, že jsem ráda, že jsme se s ním seznámili a popovídali si o životě a různých věcech. Jak jsem viděla, co všechno musí ve svém životě překonávat - je to až neuvěřitelné. I tento muž má nárok na pěkný a důstojný život a mít společnost lidí kolem sebe. Velmi oceňuji jeho maminku, která se o něj stará celý život s nepřetržitou péčí. Klobouk dolů před těmito lidmi. Začtěte se do těchto slov a zamyslete se nad životem, zda-li je na prvním místě zdraví nebo peníze. Myslím si, že řada lidí v naší společnosti si myslí, že finance jsou první prioritou v životě. Opak je pravdou. Jakmile člověk nebo jeho rodina onemocní, zjistí, že nejdůležitější životní hodnoty jsou láska, vztahy, přátelství a tolik důležité zdraví. Kéž by si to uvědomili hlavně ti, kteří se honí za úspěchem, majetkem a kariérou. Stačí jeden úraz, jedna nemoc a život se změní ze dne na den, z minuty na minutu.

V budově ORBISU na Vinohradské třídě jsem navštívil zajímavou fotografickou výstavu s ještě zajímavějšími náměty. Obrázky nám ukazovaly život obyčejných lidí – ne takových, kteří na nás denně civí z titulních stran komerčních časopisů – byli to prostě oblečení starouškové, matky od rodin nebo bezprizorní tuláci, kterými se dnešní ulice velmi často hemží. Řekl jsem si, že autor takových fotografií musí mít k fotografovaným postavičkám osobní vztah a nebyl jsem od pravdy daleko. Stvořila je doktorka Tamara Tošnerová, která pracuje ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze jako psychiatr a zabývá se především problematikou generačního stárnutí a paměti. Moje první otázka proto musela začínat slovy:

Paní Miloslava Horová z Kladna má dlohá léta bolestivé problémy s kolenem, v jejím případě se jedná o artrózu. „Koleno mě zlobí už dlouho. Dříve jsem se léčila na kladenské poliklinice, kde mě však chybně zkoušeli léčit standardní metodou s různými opichy, které vůbec nezabíraly. Koleno mě dál velmi bolelo, až jsem se rozhodla změnit lékaře a přešla na ortopedické oddělení do kladenské nemocnice,“ uvádí paní Horová.

Již téměř 80-ti letá Stanislava Klicmanová, původem z Lán, je v Českém červeném kříže (ČČK) skutečnou raritou. Pracuje v něm totiž plných 55 let. Získala velké množství nejrůznějších ocenění, včetně toho nejvyššího možného, kterým je Medaile Alice Masarykové.

Rodilá Slovenka Anna, která žije v Praze, má již téměř pět let plný invalidní důchod kvůli svým psychickým problémům. Přitom péči psychiatra až do svých 40 let prakticky nepotřebovala. „Jen v době, kdy mi bylo kolem 18 let, jsem psychiatrickou ambulanci dvakrát navštívila, ovšem ze zcela banálních důvodů. Studovala jsem tehdy střední školu, a protože jsem povahově více úzkostná, měla jsem velké obavy z neúspěchu při studiu. Navíc jsem se v té době rozešla se svým přítelem, a to byly hlavní důvody mé první, a na dlouhou dobu poslední návštěvy psychiatra,“ vzpomíná paní Anna. Žádnou těžší diagnózu tenkrát u ní nezjistili a nemusela brát ani žádné léky.

U osmatřicetileté Vlasty Lambertové z Nymburska byste vůbec neřekli, že má psychické problémy a léčí se na psychiatrickém oddělení léčebny v Sadské. Její zdravotní stav ale zásadním způsobem ovlivnil závažný případ krádeže peněz v jejím zaměstnání poštovní úřednice.

Rozhovor s Mgr. Lenkou Březinovou, projektovou manažerkou

Co byste nám řekla o sobě a Vaší organizaci.

Nestátní nezisková organizace Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (dále jen CRPDZ) podporuje již 17 let zkvalitnění péče o duševní zdraví v ČR. Jsem projektovou manažerkou v této organizaci již tři roky a v současné době mám na starosti projekt „Zapojení peer konzultantů do péče o duševní zdraví“.

Ondrova diagnóza je dětská mozková obrna, je ochrnutý a používá k chůzi berle. Každý krok je pro něho obtížný. Zvládá chodit pouze na kratší vzdálenosti, na delší cestu musí použít vozík. Závažná diagnóza ho však nemůže zastavit. Chce být užitečný - užitečný rodině, přátelům, společnosti. Proto se věnuje studiu, rozumí počítačům a přeje si v budoucnu pracovat jako počítačový odborník nebo právník. Navštěvuje střední školu a chystá se na vysokou školu. Denně překonává spoustu překážek s trpělivostí člověka, který je pevně přesvědčen, že všechno má svůj smysl, ačkoli je to vykoupeno bolestí a nesnázemi.

Třiatřicetiletá Gabriela Kalická pochází z Nymburka a trpí bipolární afektivní poruchou. Přesnou psychiatrickou diagnózu však lékaři u ní nedokázali několik let určit. „Psychické problémy jsem začala mít v zaměstnání ve východočeských Hořicích, kde jsem pracovala jako sanitářka v léčebně dlouhodobě nemocných. Největší problém byl v tom, že veškerý tamější ošetřující personál byl hodně vzdálen mému věku, spolupracovnice měli jiné starosti a názory než já, byla to prostě jiná generace. Proto jsem se s nimi nedokázala více sblížit a vznikaly mezi námi pracovní i vztahové problémy, které někdy až hraničily se šikanou ze strany starších zaměstnanců. V Hořicích jsem navíc bydlela na ubytovně a ani tam v té době nebydlel nikdo, kdo by byl blízký mému věku. Z těchto důvodů jsem se začala dostávat do depresivních stavů a začala se ambulantně pravidelně léčit na psychiatrii,“ vzpomíná Gábina na počátky svých psychických problémů.