Devětačtyřicátnice paní Věra z Prahy je již celých 17 let v invalidním důchodu kvůli psychiatrické diagnóze. Přesto s již psychickými problémy dokázala nejen odmaturovat, ale studovat a úspěšně dokončit Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (aprobaci český jazyk-hudební výchova). Dětství i přes problematickou rodičovskou výchovu prožila bez výraznějších duševních otřesů. Ty nastaly až před maturitou, kdy prožila nešťastnou lásku a prodělala komplikovanou operaci. Oba tyto zážitky se patrně na její psychice podepsaly. První hospitalizaci v psychiatrické léčebně prodělala ve svých 19 letech, tedy v roce 1988. Postupem času prošla dalšími dvěma hospitalizacemi. Přesto vystudovala a dokončila vysokou školu. V této době ještě nepobírala žádný invalidní důchod. Střídala zaměstnání, především ta, která měla něco společného s literaturou a hudbou. Sama by dokázala zahrát na několik hudebních nástrojů.

Po epileptickém záchvatu nastoupil jako brankářská jednička

K mým nejlepším kamarádům v Psychiatrické nemocnici Bohnice patří o mnoho let mladší pacient Marek Rychtera. V nemocnici je již několik let – já jsem zase rekordman na počet hospitalizací v psychiatrických zařízeních – takže si nemáme co vyčítat. Marka jsem blíže poznal loni na mezinárodním fotbalovém turnaji v německém Mnichově a hned jsme si padli do oka. Tehdy ještě Marek startoval na turnaji jako náhradní gólman. Letos jsem v Mnichově pro nemoc nebyl. Marek ano. Jeden den prodělal epileptický záchvat, následující den byl vyhlášen druhým nejlepším brankářem turnaje, a to v konkurenci více než 20 brankářů. Marek opravdově zazářil, a nejen po fotbalové stránce. Je epileptikem. S touto nepříjemnou nemocí se dokáže vyrovnat více než statečně. Důkazem je jeho zážitek z mnichovského turnaje.

Pedagog volného času

Devětadvacetiletý Zdeněk Hlinčík pochází ze severních Čech, ale už osm let trvale bydlí v Praze.Vystudoval zde fakultu tělesné výchovy a sportu. Při studiu si vydělával jako prodavač ve sportovních potřebách, během letních prázdnin jezdil vždy na tři měsíce do USA. „Vyučoval jsem tam děti z ortodoxních židovských rodin jízdě na vodních lyžích,“ přibližuje Zdeněk svou práci. Po ukončení studia pracoval u státní policie u útvaru, který zajišťoval ochranu ambasád. Pak začal studovat druhou vysokou školu. Na filozofické fakultě v Olomouci se věnoval psychologii. Protože ho nechtěli pro cesty uvolňovat ze zaměstnání, přešel na filozofii do Prahy. Zde studia psychologie právě končí.

Šestatřicetiletý rodák z Jičína pan Petr bydlí od svých 31 let v Praze. V dětství ani v období dospívání žádné problémy neměl. Po ukončení povinné školní docházky se vyučil automechanikem. „Po vyučení jsem odejel za prací do Irska, kde jsem pracoval jako prodavač rychlého občerstvení,“ říká pan Petr.V Irsku se žel dostal ke konzumaci drog. Zkoušel především marihuanu a hašiš. Nejdříve jen příležitostně po práci, ale nakonec už byl závislý na své denní dávce. Díky tomu upadl po dvou letech do toxické psychózy, se kterou byl ještě v Irsku hospitalizován, ale pouze osm dní. Po této krátkodobé hospitalizaci se s pomocí kamaráda vrátil do České republiky.

S psycholožkou Martinou Venglářovou jsem v její ordinaci hovořil o silně traumatizujících událostech a jejich vlivu na vznik duševní nemoci. V rozhovoru jsem zmínil některá svá dětská traumata. Zajímalo mě, jestli je prospěšné pídit se po něčem, co člověku v minulosti ublížilo.

Vyrůstala jsem jako druhé ze čtyř dětí svých milujících rodičů, obklopena svými dvěma sourozenci. Jednu svou sestřičku jsem ani nepoznala, zemřela totiž při porodu. Na základce mi šla dobře matika, čeština a vlastně celkem všechno, obzvlášť malovat obrázky na výtvarce. Nejvíc mě jako malou bavilo motat se v přítomnosti mojí babičky, která bydlela v rodinném domku s námi, jen o patro níž. Pomáhala jsem jí se vším možným doma i na zahrádce. Obstarávaly jsme kuřata, slepice, králíky a dělaly mi velkou radost babiččiny pochvaly a vůbec její pozornost. Mojí dětskou tragédií byl její odchod na věčnost. Pak se taky naši rozvedli a mamka začala mít velké problémy. Nějak jsem přežila pubertu a pak se začalo svítat na lepší časy. Na gymplu jsem si našla skvělé kamarády, odmaturovala jsem s vyznamenáním, jak by ne, když jsem si mohla vybrat: výtvarka s dějinami umění, španělština, která mě taky bavila, asi nejvíc ze třídy, angličtina a čeština - ta byla u nás brnkačka. Mám dojem, že kdybych musela zkoušku skládat z matiky, fyziky či chemie, neodmaturovala bych. Přihlásila jsem se na denní pomaturitní studium španělštiny na jazykové škole, na kterou jsem si ve zbylém čase, kterého byly najednou spousty, vydělala. Díky této přípravě a hlavně učitelce Evě jsem se dostala na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde jsem začala studovat hispanistiku.

V 61 letech provozuje aktivně tři sporty

Není to tak dlouho, co jsem byl v bohnickém fotbalovém týmu nejstarší. Ted už to neplatí. Pavel Kalaš z Prahy je o sedm let starší než já. Přesto stále aktivně provozuje hned tři sporty a navíc má stejně jako já plný invalidní důchod. Pavel měl problémy už v dětství, zejména díky svému otci, který byl notorickým alkoholikem. Kvůli němu začal prý již ve druhé třídě koktat a už jako dítě musel brát občasně léky na uklidnění. Po základce se vyučil sladovníkem. Vždy hodně sportoval a po vyučení navíc i těžce pracoval. „Měl jsem však potíže s dýcháním a pícháním u srdce. Přitom mi lékaři žádné somatické nálezy na plicích ani na srdci nenašli. Vše bylo patrně psychického rázu. Přesto jsem ale raději přestal sportovat, i když sport mi pak moc chyběl,“ uvádí Pavel.

Snaží se vždy jednat s pacienty maximálně lidsky

Třicetiletý Marek Remiš z Prahy je necelé dva roky zaměstnancem Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice. Pracuje zde jako projektový manažer a má hlavní zodpovědnost za chod místního Peer klubu. Bohnická nemocnice je prvním lůžkovým zařízením v republice, která má své peery (peer je člověk, který si sám prošel psychickým onemocněním a proto může díky vlastním zkušenostem pomáhat momentálním pacientům nemocnice).