Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích je známá hlavně mezi pacienty severních Čech. Spadají pod ní kraj Liberecký i Ústecký a ještě dva okresy z kraje Středočeského - kladenský a mělnický. Léčebna je velikostí velmi rozsáhlá, má kolem 20 pavilonů. „Poprvé jsem tam byl hospitalizovaný v roce 1986 jako dvaadvacetiletý mladíček, tehdy jsem byl z toho docela vyjukaný a tento pobyt byl pro mně nejtěžším. Nejvíc mi v Beřkovicích chyběla osobní svoboda,“ začíná své vzpomínání Luboš, který si ve zdejší léčebně pobyl vícekrát. Prošel několika různými pavilony a lékaři nakonec určili jeho diagnózu jako těžká až extrémní porucha osobnosti s rysy fobického strachu z lidí.

Chtěla bych vám připomenout existenci jedné strašné nemoci. Každého z nás nějaká ta potvora trápí, ale lékaři alespoň předstírají, že se nám pokouší v naší situaci pomoci. O této nemoci každý jen řekne: „Nevíme, je to fatální.“ Mluvím o nemoci ALS - Amyotrofická laterální skleróza. Kde se vezme a proč člověka napadne, zatím nikdo neví. Je to postižení centrálních a periferních motoneuronů. Mezi příznaky rané formy ALS patří zvýšená svalová slabost, zvláště v rukou a nohách, a postižení řeči, polykání a dýchání.

Pokožka tvoří bariéru s okolním prostředím, je zodpovědná za odolnost vůči bakteriím a v neposlední řadě udržuje vlhkost kůže jako celku. Při porušené bariérové funkci kůže může vlhkost z pleti snadno unikat. To oslabuje přirozenou ochrannou schopnost kůže a může vést k tomu, že se pokožka stává suchou a náchylnou k přecitlivělosti. Přecitlivělost je výsledkem nerovnováhy zasahující do zdravého vývoje pokožky, což může vést k podráždění. Často je přecitlivělost vrozená, ale může být také provokována vnějšími faktory jako například extrémními teplotami a znečištěním životního prostředí

Měla jsem kamarádku, se kterou jsem se spřátelila v jedné neziskové organizaci, která mně v životě velmi pomohla. Nejdříve jsme se domlouvaly jen telefonicky, později jsme se scházely v restauraci, ale také u ní nebo u mě doma. Její osud nebyl vůbec jednoduchý. Byla nemocná obdobně jako já, měla těžkosti v rodině a její zdravotní stav se zhoršil ještě další nemocí. Diagnostikovali jí nádor v hlavě a musela na operaci. Věrku jsem si velmi oblíbila. Rozhodla jsem napsat její příběh, protože si myslím, že si to zaslouží.

„Když se s někým smějeme, jsme hned jedna parta, proto si myslím, že výstava kresleného humoru věnovaná hendikepovaným je báječná věc, jen nevidomým je třeba obrázky převyprávět,“ říká Ladislav Angelovič, spíkr a tiskový mluvčí kapely The Tap Tap, jak sám sebe nazývá.

Vždy, když zajdu do Baumaxu v Českých Budějovicích, nezapomenu se zastavit u regálu s krásnou keramikou, kterou vyrábějí lidé z  Nazaretu. Rozplývám se nad krásnými hrnečky, miskami, zvonečky, květináči. Obdivuji preciznost a šikovnost lidských rukou, které je vyrobily. Proto jsem chtěla o těchto lidech vědět víc. Oslovila jsem toho nejpovolanějšího, a to zakladatele a vedoucího Nazaretu Karla Filipa, aby nám tuto organizaci a samozřejmě lidi v ní více přiblížil.

Jindřich Jonák žije v Jihlavě, jezdí po ní na vozíku dvanáctým rokem, ale nejen po ní. Jezdí, kde se dá. Všude u nás, všemožně za hranicemi, avšak nejvíce na Vysočině. Z jejího srdce vyráží různými směry, aby poznal krásy, aby se hodně dozvěděl, a aby se o své poznatky podělil. K tomu na internetu vytvořil webové stránky, které nesou název Vysočinou na vozíku. Je to web přinášející tolik potřebných informací pro cestovatele, kteří na kulatých nohou chtějí absolvovat anabázi Českomoravskou vrchovinou. Web natolik povedený, že byl dokonce v roce 2011 oceněn Křišťálovým kamínkem od ostravské asociace Trigon.

Osmatřicetiletý Martin z Kladna se vyučil jako valcíř, ale zaměstnán byl v jiných oborech. Vždy poctivě pracoval a staral se o rodinu. Dnes však bojuje nejen se zdravotními potížemi, ale především s finančními, protože zůstal na výchovu syna sám. Martin se oženil a manželům se narodil syn Ondra. Společně žili 11 let. V roce 2010 manželka náhle opustila rodinu a nechala mu dospívajícího syna na krku. Zhruba o rok později bylo jejich manželství rozvedeno. „Bylo to pro mně tehdy těžké období, tím spíš, že manželka odešla krátce před Vánocemi. Prostě si našla někoho jiného,“ vzpomíná pan Martin. Od té doby žijí s Ondrou v pronajatém bytě 1+1. Na výchovu dnes již čtrnáctiletého syna je sám a nutno dodat, že se o něj stará velmi zodpovědně a obětavě. „Syn sám projevil zájem žít raději se mnou, než s matkou. Ta ho několikrát do roka navštíví, ale tím její zájem o jediné dítě končí. Alimenty mi naštěstí platí,“ uvádí pan Martin.

Dýchám a mluvím velmi slabě, ale z mého těla a jeho pohybu už nic víc nezbylo. Přesto mám ještě mozek a snad rozum a troufám si věřit, že také intelekt. Potřebuji studovat, pracovat na počítači, potřebuji sledovat svoje emaily a reagovat na ně, potřebuji kontrolovat zprávy na internetu, je to mé jediné spojení se světem. Co teď s tím? Poznala jsem občanské sdružení Polovina nebe a jeho počítačové machry, mimochodem fakt pěkní chlapi. Věnují se zejména alternativním způsobům ovládání počítače, jejich výuce, zdokonalování a použití v praxi se zaměřením na hlasové technologie. Pánové umí skvělou věc, naučí počítač poslouchat můj hlas (také se ten program jmenuje My Voice).