Ač ředitelka Oblastního spolku Českého červeného kříže (ČČK) v Kladně Stanislava Klicmanová oslavila 23. listopadu letošního roku již 80. narozeniny, je pro tuto organizaci stále nepostradatelnou osobností. Pro svou práci doslova žije a věnuje se jí nejen v rámci svých skutečných pracovních povinností, ale často zachází daleko za ně. O jejím pracovním nasazení svědčí množství nejrůznějších ocenění, včetně toho nejvyššího možného, kterým je Medaile Alice Masarykové.

V úterý 10. prosince se v prostorách závodního klubu kladenské nemocnice uskutečnilo předvánoční setkání Klubu diabetiků Kladno, který stejně jako další podobné kluby (kardiaci, alergici, astmatici) patří pod Svaz postižených civilizačními chorobami o.s. (SPCCH o.s.). Přátelského posezení se zúčastnilo 30 členů klubu, přítomna byla i vedoucí SPCCH o.s. Blanka Lorberová.

Občanské sdružení Proutek sídlí na statku v obci Plasná, kde jsou chráněná bydlení a chráněné dílny pro osoby s mentálním handicapem. Plasná je malá obce kousek od Kardašovy Řečice, všehovšudy v ní trvale přebývají čtyři desítky obyvatel. Ale dvakrát do roka se obec každoročně rozrůstá deseti, ba co možná dvacetinásobně. Proutek zde pořádá setkání s veřejností nazvané Otevřený dvůr. Na konci listopadu se konalo již tradiční adventní setkání, o kterém jsem si povídal s ředitelkou občanského sdružení Proutek Kamilou Tomšíkovou.

Do pokoje dopadaly poslední paprsky odpoledního slunce. Všude bylo ticho, jen starý gramofon potichu hrál Verdiho „Zbor židů“. Aida byla vůbec její nejoblíbenější opera. Seděla v křesle, oči zavřené, v ruce hrnek s kávou, poslouchala oblíbenou skladbu a snila. Snila svůj krásný nekonečný příběh. O lásce, o životě, o práci. Z myšlenek ji vytrhl zvonek u domovních dveří. „Kdo to může být?“ Podívala se na hodinky. „Na pošťáka je pozdě, na zapomětlivou sousedku brzy,“ zamyslela se. Vstala až po druhém zazvonění. Otevřela dveře. Stál tam asi čtyřicetiletý muž. „Dobrý den, sestři,“ řekl. Zarazila se. „Sestři“, jak je to dávno, co ji naposledy někdo takto oslovil! Dřív slýchala tohle oslovení každý den snad stokrát: „sestři sem, sestři tam, tohle, támhle, doneste, podejte, pojďte, choďte…“ Každou chvíli ji někdo potřeboval, každou chvíli po ní někdo něco chtěl. Pátek, svátek, Vánoce, Silvestr… pořád byla v nemocnici, pořád byla ve službě. Pořád ji někdo potřeboval.

Při okresním výboru Svazu postižených civilizačními chorobami (SPCCH), o.s. v Kladně funguje od roku 1990 Klub kardiaků. V současné době má kolem 50 členů a jeho činnost je velmi bohatá. „K nejdůležitějším aktivitám patří pravidelná zdravotní cvičení jednou týdně, která vede odborně vzdělaná cvičitelka Aelena Varhaníková,“ vysvětlila mi vedoucí kladenského SPCCH o.s. paní Blanka Lorberová. Kromě toho pořádá Klub kardiaků dvakrát do roka rekondiční pobyty, které se po několik let konaly v hotelu DIAMO ve Stráži pod Ralskem, na jarní rekondici v příštím roce pojedou nemocní už k Máchovu jezeru. A v neposlední řadě jsou tu i klubová přátelská posezení, při nichž se členové pobaví, popovídají si, příjemně se uvolní a na chvíli zapomenou na svá zdravotní trápení. Letošní předvánoční posezení se uskutečnilo začátkem prosince v Závodním klubu kladenské nemocnice v přátelské atmosféře spojené s pohoštěním, hudbou, zpěvem i tancem. Tam jsem si s některými členy klubu také povídal.

Kladenský spolek Českého červeného kříže (ČČK) je organizací mimořádně aktivní. Nejenže skutečně a opravdově pomáhá potřebným občanům, ale zároveň pořádá, respektive i spolupořádá, celou řadu nejrůznějších akcí. Jednou z nich je i akce „Teplá židle“, kterou kladenský ČČK provádí ve spolupráci s Městskou policií. Je určena lidem bez domova a sociálně slabým občanům. Probíhá v zimním období, kdy zejména v noci často klesá teplota hluboko pod bod mrazu. V takovém případě mohou potřební občané strávit noc přímo v objektu kladenského ČČK. „Akce je sice limitována teplotou osmi stupňů Celsia, ale jsme ochotni po dohodě takové dva stupně slevit,“ vysvětluje mimořádně obětavá ředitelka kladenského spolku Stanislava Klicmanová.

Téměř osmdesátiletý kladenský rodák Jaroslav Suchopárek propadl kouzlu filatelie již jako chlapec na někdejší měšťance. „Se sbíráním známek jsem začínal jako kluk. K filatelii mě přivedli spolužáci ve škole. Tehdy jsem ale sbíral, a s kamarády vyměňoval, všechny známky bez jakéhokoli sběratelského systému. Láska k filatelii mě pak provázela celý život až do dneška,“ vzpomíná Jaroslav Suchopárek. I on má ve svém věku samozřejmě nějaké ty zdravotní problémy, známkám se ale věnuje dál. Časem se zaměřil na sbírání známek někdejšího Československa a současné České republiky. „Někdy asi ve svých 30 letech jsem vstoupil do Klubu filatelistů 0501 Kladno,“ říká celoživotní filatelistický nadšenec. Nutno podotknout, že kladenský filatelistický klub 0501 patří k nejstarším klubům v České republice a již brzy oslaví 90 let své existence. Pan Suchopárek je 15 let jeho předsedou. „Scházíme se každou sobotu dopoledne ve třetím patře hlavní kladenské pošty zhruba od 8 do 11 hodin, kromě svátků a dlouhých školních prázdnin. Vedení hlavní pošty bych chtěl tímto poděkovat, že nám každé sobotní dopoledne poskytuje místnost, kde se můžeme scházet,“ říká pan předseda.

Padesátiletá žena z městečka Hulín na Moravě je už 15 let na vozíku. Při dopravní nehodě utrpěla úraz v oblasti krční páteře a následně ochrnula na obě nohy, větší část trupu a částečně má ochrnuté i ruce. Jako kvadruplegička nemá život jednoduchý, přesto je to žena, která si ráda povídá, má spoustu zájmů a lidé se v její společnosti hodně baví a nenudí se. Já jsem ji potkala na jedné akci ve Vsetíně a protože mě nejen ona sama, ale i její příběh oslovily, požádala jsem ji o rozhovor.

Zahleděla se oknem ven. Chumelilo, jak už dlouho ne. „Konečně budou bílé Vánoce,“ napadlo ji. „No jo, ale to zas ani syn nepřijede,“ vzdychla si. Vnoučata už neviděla asi tři roky, nejezdili za ní ani o Vánocích. Proč taky, neměla ani počítač, ani video, děti se u ní nudily. A snacha? Ta měla v tomto období vždy nejvíce práce – šila šaty na nadcházející plesovou sezonu, nemohla si dovolit ztratit ani jeden den. A tak syn už pár let jezdíval vždy na první svátek vánoční za ní sám. Mrzelo ji to, ale zvykla si. Když bude ale taková chumelenice… Sedla si do křesla. Po tvářích jí stékaly slzy. Nechtěla plakat, bylo jí ale líto, že bude i o Vánocích sama. Nikdo by neměl být na Vánoce sám.