28-letý Martin Mikeš se sice narodil ve Dvoře Králové nad Labem, ale v sočasné době bydlí ve společné domácnosti s rodiči v Praze.

Od dětství se věnuje fotbalu

,,Fotbalu se věnuji vlastně od přípravky. Prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi, přes žáky a dorost až po dospělé." říká Martin A nejenže prošel. Dosáhl v tomto sportu i řady nemalých úspěchů. V dorosteneckém věku si ho do svého týmu vytáhl kvalitní celek Slovanu Liberec. Bydlel tam tehdy na internátu sportovní Zš. Když se pak jeho rodiče přestěhovali do Prahy, odešel tam za nimi a zkusil štěstí v dorostech Slavie i Sparty. Nutno dodat, že v obou týmech uspěl a hrál za ně nejvyšší dorosteneckou soutěž. Na prahu dospělosti se vrátil do Liberce, kde se nejen vyučil instalatérem, ale zároveň hrál za B-tým dospělých třetí nejvyšší soutěž-ČFL.

Pan Radek Zima pracuje již zhruba deset let ve Středisku volného času Labyrint Kladno jako volnočasový pedagog. Pro děti vede kroužek tzv. airsoftu (činnost hodně podobná známějšímu paintballu) a střelecký kroužek (převážně střelba ze vzduchovky). Kromě toho má na starosti i kroužky šachový a výpočetní techniky. „Ty sice nevedu přímo já sám, ale naši externí spolupracovníci. V případě jejich nepřítomnosti, například z důvodu onemocnění, za ně ale musím zaskočit,“ vysvětluje pan Zima. V Kladně existuje zájmově zaměřený projekt Kladno seniorům, jehož koordinátorem aktivit je společnost Sportovní areály města Kladna, s.r.o. Ta již několik let spolupracuje i s dalšími organizacemi a též s Labyrintem, který se podílí hned několika odbornými kursy pro dříve narozené občany.

Mezi své kamarády z Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích počítám i šestatřicetiletého pražského rodáka Jirku. Právě díky němu jsem se začal každé úterní dopoledne věnovat jedné z mnoha místních aktivit pro pacienty, kterou je florbal.

Již třináct ročníků má za sebou literární soutěž Internet a můj handicap. Za tu dobu do ní došlo 501 příspěvků, ve kterých autoři se zdravotním postižením popisovali nejrůznější příběhy, jak jim internet nebo telefon pomáhají vyrovnat se s daným handicapem. Šlo o příběhy často překvapivé, někdy skoro neuvěřitelné. Nyní mají možnost ucházet se o hodnotné ceny již po čtrnácté.

S reformou psychiatrické péče se úzce váže destigmatizace lidí s duševním onemocněním. Už jenom tím, že použiji termín „člověk s duševním onemocněním“ místo slova „schizofrenik“ nebo „blázen“ činím krok tímto zdárným směrem. Když se ale zamyslíme nad tím, co destigmatizace vlastně obecně znamená, něco tady nehraje. Destigmatizací doslova míníme zbavování lidí s duševním onemocněním stigmatu, tj. nějaké nálepky, kterou jim společnost předsudečně přiřknula. Před nějakou dobou Národní ústav duševního zdraví vytvořil video spot, kde se lidé z našich duševním onemocněním postihnutých řad představují slovy „jsme lidé jako vy“ a dodávají „vychováváme děti, studujeme, pracujeme“ a jako by vlastně říkali „vyrovnáme se vám.“ Pořád mi to ale připadá, jako kdybychom v závodu o místo na slunci spíše kulhavě dobíhali ty ostatní, normální. Jedná se o nějaké připodobňování a jak je známo, kopie nikdy není lepší než originál. Někdo by měl konečně stanovit ne to, v čem se lidé s duševním onemocněním rovnají ostatním, ale co jsou jejich jedinečné vlastnosti, kterými mohou svět obohatit, a kterými člověka bez tohoto daru nějak předčí. Bylo by možné namítnout, že se dávno ví, že bláznovství se úzce pojí s kreativitou, nicméně tím v tradičním pohledu na tuto skupinu lidí, zdá se, výčet končí.

Dvaatřicetiletý Patrik z Prahy se od dětství věnoval hodně sportu. Hrával soutěžně tenis a především celých 10 let fotbal v pražských týmech ADMIRA a ARITMA. Po celé dětství i období dospívání žádné psychické problémy neměl a nikdy nepotřeboval pomoc psychiatra. „První psychické problémy jsem zažil až v dospělosti. Bylo mi tehdy asi 25 let. Trochu paradoxní je, že i když jsem nebyl do té doby nikdy u psychiatra, v pětadvaceti mě hned odvezli do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Při své vůbec první hospitalizaci jsem tam strávil celých devět měsíců,“ vzpomíná Patrik. Po této dlouhé době mu lékaři stanovili konkrétní diagnózu, kterou je hebefrenní schizofrenie spojená s poruchami vůle a emotivity. Zároveň mu byl přiznán invalidní důchod, a to hned III. stupně. Ovšem...jeho důchod je až extrémně nízký a po posledním zvýšení na začátku letošního roku nedosahuje ani celých 4 000 Kč. Dá se s takovou částkou při dnešní stále rostoucí drahotě vůbec přežít?

Devětatřicetiletý Radek Červený z Prahy je bývalým psychiatrickým pacientem. V dětství psychické problémy neměl. Až na to, že mu v tomto období ubližoval jeho starší bratr. Do budoucna ho to poznamenalo a proto se nakonec i on léčil na psychiatrii. Vyučil se prodavačem, po čase však pracoval ve zcela jiném oboru. Jeho otec vlastní kamenickou firmu a právě v té v současné době Radek pracuje. Kritickým rokem byl pro Radka patrně rok 2003. To byl v Psychiatrické nemocnici Bohnice hospitalizován, přestože do té doby nebyl v evidenci ani u žádného ambulantního psychiatra. „V tomto roce jsem se léčil v pražských Bohnicích dvakrát. Poprvé to bylo v srpnu a podruhé v říjnu. V obou případech jsem tam strávil měsíc,“ vzpomíná Radek. Po dalších třech letech se v Bohnicích léčil potřetí. Tentokrát už celých pět měsíců. Za stěžejní diagnózu určili lékaři schizofrenii. Přesto mu invalidní důchod nikdy nebyl přiznán, a to ani I. stupně. Radek tedy normálně pracuje. Již více než 10 let žádné závažnější psychické problémy nemá. Po propuštění z Bohnic jsem nějaký čas pravidelně navštěvoval ambulantního psychiatra. V současné době se již nemusím léčit ani ambulantně,“ říká Radek.

Život s bypassem bez problémů

Dnes již sedmdesátiletý bývalý vynikající hokejový obránce Kladna, sedminásobný mistr republiky a vítěz Poháru mistrù evropských zemí Jaroslav Vinš je v počtu odehraných hokejových zápasù kladenským rekordmanem. Odehrál jich více než tisícovku. Na vrcholové úrovni hrál lední hokej až do svých 39 let, další čtyři roky přidal v nižších soutìžích. V celé historii kladenského hokeje je tak skutečnou legendou.

Osmadvacetiletý Michael F. z Prahy žil až do svých 15 let bezproblémovým životem. „První nepříjemný životní zážitek jsem prožil ve svých patnácti. Otec mě i s maminkou tenkrát vyhodil z bytu.Najednou jsme byli bez střechy nad hlavou. Maminka tehdy musela asi tři měsíce přespávat v našem autě. Ještě že bylo zrovna léto. Já sám na tom byl přece jen lépe. Vzal mě k sobě dobrý kamarád mého dědečka a u něj jsem pak bydlel. Především díky němu jsem mohl vystudovat střední odbornou školu obchodní,“ vzpomíná Michal. K dědečkovu kamarádovi si vytvořil blízký vztah a jeho dobrý skutek mu oplatil tím, že se o něho – již nemocného – staral vlastně až do smrti. Po úspěšném složení maturitní zkoušky začal Míša pracovat jako obchodní zástupce u jisté firmy. Brzy ale nastaly další těžké chvíle. Nedlouho po smrti dědečkova kamaráda zemřeli i Michalovi prarodiče – dědeček na infarkt a babička na rakovinu téměř současně. A aby toho zlého nebylo v životě málo, ke všemu Michalova maminka v této době prodělala mozkovou příhodu.