Občanské sdružení MESADA působí v Jihočeském kraji. Hlavní sídlo má v Písku, pobočky ve Vimperku a Jindřichově Hradci. Ta jindřichohradecká funguje letos už jedenáctým rokem. Klientela sdružení má na výběr z několika nabízených sociálních služeb - bezplatně sociální rehabilitace s prvky podporovaného zaměstnávání, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, či placená osobní asistence. Slovo MESADA pochází ze španělštiny, v překladu znamená PODPORA. „Posláním organizace je respektování a prosazování práv lidí s handicapem a podpora při jejich integraci do společnosti,“ upřesnila vedoucí pobočky v J. Hradci Jana Hadačová, jež je také regionální koordinátorkou.

Olomouc je město, které myslí na své vozíčkáře. Možná i proto jich tady tolik žije. Hodně autobusů a tramvají je nízkopodlažních a neustále jich přibývá. Pokud MHD nějaký starý autobus vyřadí, snaží se ho nahradit novým – nízkopodlažním. Hlavně v místech, kde stojí městské bezbariérové domy, nebo penziony či domovy důchodců, se MHD snaží dát co možná nejvíce nízkopodlažních spojů. I většina zastávek MHD v celém městě je bezbariérových, s dobrým přístupem. Ono to totiž není zrovna moc veselé někde vysednout z autobusu a po jeho odjezdu zjistit, že ostrůvek je na seskočení s invalidním vozíkem, pokud nemáte s sebou zrovna doprovod, příliš vysoký a sjezd z něho nikde není. To pak jezdíte sem – tam po ostrůvku a čekáte buď na další nízkopodlažní spoj, který vás odveze někam jinam, nebo na nějakou dobrou duši, která vám tam dá desky, nebo dlaždice, nebo něco, co udělá z jednoho vysokého schodu dva nižší. Pokud se vám v Olomouci něco takového stane, je to ale vaše chyba, protože v jízdním řádu jsou vždy označeny, které zastávky jsou bezbariérové a které nikoliv.

„Počkej!“, otcův hlas zarazil Pavla v půli cesty. „Sedni si ještě na chvíli,“ řekl a hlavou ukázal na židli, ze které syn před malou chvílí vstal. Pavel si vzdychl – právě teď? Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé a v sedm měl schůzku s Evou. Byla to mladá, krásná, chytrá holka. Poprvé se setkali teprve před týdnem ve vědecké knihovně. Zarazilo ho to. Myslel si, že tak hezké mladé děvče tráví volné odpoledne někde úplně jinde a ne ve vědecké knihovně. Chvíli tam na ni hleděl, jak bloudí mezi regály, pak si ale dodal odvahu a přistoupil k ní: „Hledáš něco? Můžu ti pomoct?“ Eva si ho důkladně prohlídla od hlavy k patě: „Ano, hledám – základy neurologie, ale pomoct mi nemůžeš, protože je nemají.“ Pavel se zasmál: „Omyl – můžu ti pomoct. Tu knihu nemají proto, že ji mám já. Chceš ji?“ Přikývla. „Do školy? Na zdrávku?“ Opět přikývla. „A ty? K čemu ji máš ty?“

V neděli 17. listopadu rozzářil centrum Prahy zahalené do pochmurné mlhavé roušky veselý karnevalový průvod. V nejrozličnějších přestrojeních se ho zúčastnily asi dvě stovky nadšenců, kteří se nechtěli pouze povyrazit, ale využili příležitosti státního svátku ke kritice nešvarů vévodících naši společnosti. Bujaré karikatury napodobující naše přední politické představitele, klauny nebo strašidla až imaginární zjevy, vyrazily za zvuků živé hudby od Národního divadla přes Smetanovo nábřeží, Kampu a most Legií, aby se už za tmy znovu sešli u milovaného stánku českých múz, kde někteří účastníci odložili své masky u památného průchodu na Národní třídě.

Seděly jsme na lavičce a snažily se zachytit poslední teplé sluneční paprsky. „Co je tam za tím parkem?“ zeptala jsem se. „Sad,“ řekla suše má přítelkyně, aniž by otevřela oči. „Jabloňový?“ prudce jsem se narovnala a otevřela oči. „Jablka miluji. A zvlášť tyhle první podzimní,“ začala jsem slintat jak bernardýn. Hnána neodolatelnou chutí na první jablka jsem se zvedla z lavičky. „Pojďme si dvě ukrást,“ vyzvala jsem svou přítelkyni. Pohrdlivě se na mě podívala. „Já nekradu.“ „Ani já,“ uklidnila jsem ji. „Ale mám na ně tak šílenou chuť, že se nemůžu ovládnout.“ „Ne!“ snažila se mě zastavit. „Já nekradu nikdy! Byť bych měla sebevětší chuť.“ „Tak si jen jedno zvednu ze země,“ nedala jsem se. „To není krádež.“ „Co když nás při tom někdo přistihne? Víš, jaká to bude ostuda?“ Zasmála jsem se: „Kdo by nás podezíral? Sotva se udržíme na nohou. Jedna jsme rychlejší než druhá na těch berlích.“

Jednou z celé řady aktivit kladenského Střediska komplexní sociální péče, o.p.s. je i takzvaný Klub tvořivých rukou. Ten funguje již od roku 2000. Celou tuto dobu ho vede instruktorka sociální péče Jitka Petříková. „Když jsme s klubem před 13 lety začínaly, měly jsme pouze pět žen členek a scházely se pouze jednou v týdnu. Postupem času však klub získal mezi seniorkami takovou popularitu i oblibu, že dnes máme zaevidováno zhruba 40 seniorek a scházíme se již třikrát v týdnu - v pondělí, středu a čtvrtek, vždy na dvě hodiny od 13 do 15 hodin,“ vypráví Jitka Petříková.

„Jedeš zítra do města na kontrolu?“, zeptal se mě otec u oběda. Přikývla jsem. „To je dobře, potřebuji ve městě něco vyřídit, nemusíme jezdit na dvakrát.“ Měl řidičák přes čtyřicet let, žádnou nehodu a věřil, že mu to tak vydrží do konce života. I já jsem tomu věřila, a tak jsem si klidně ještě v autě zavazovala boty, když jsem uslyšela to šílené troubení. Zvedla jsem hlavu. To poslední, co jsem uviděla, byl náklaďák ve zpětném zrcátku našeho vozu, který se k nám blížil obrovskou rychlostí. Ozvala se rána a skřípění plechů a já se najednou ocitla v jiném světě. Viděla jsem slunce, cítila teplo a lásku a bylo mi krásně a dobře. Stála tam babička, kterou jsem nadevše milovala, a mě to vůbec nepřekvapilo, že ji vidím, i když byla už osm let mrtvá. Připadalo mi to úplně normální, že tam je, že jsme spolu a nekonečně šťastné.

Osmatřicetiletý Honza je od dubna 2004 v plném invalidním důchodu. Trpí schizofrenií, která se částečně projevuje hlasy. Zrakové halucinace nemá. Než se lékařům tuto diagnózu podařilo odhalit, trvalo to celá dlouhá léta. Jeho choroba se totiž vyvíjela poněkud neobvyklým způsobem. „V sedmé třídě o prázdninách mě pokousalo kotě. Kvůli možné nákaze vzteklinou jsem musel absolvovat injekční léčbu v pražské nemocnici Na Bulovce,“ vzpomíná Honza. Nedlouho poté se u něj začaly projevovat nevysvětlitelné zdravotní problémy, se kterými si lékaři nevěděli rady. Teprve po zhruba tři čtvrtě roce, opět na Bulovce, zjistili že Honza onemocněl lymeskou boreliózou, která je již ve třetím stadiu. Lymeská borelióza postihuje klouby, nervy i srdce. Začali ho léčit a Honza mezitím začal studovat na průmyslovce. Do již tak složité situace pro mladého chlapce přišla další těžká rána. Ztratil otce, který náhle zemřel na následky úrazu v zaměstnání. Je čemu se divit, že se Honza po této osudové události psychicky zhroutil a dostal se znovu do nemocnice?

I přes bolesti chodí pravidelně cvičit

Dvaaosmdesátiletý Rudolf Čermák má silnou artrózu nejen v obou kolenou, ale i v páteři. Přesto chodí každý týden v pátek pravidelně cvičit do kladenského Sokola. Na tom nemůže nic změnit ani bolest, kterou nemoc přináší. „Mým velkým přáním je zúčastnit se ještě následujícího Všesokolského sletu v roce 2018,“ svěřuje se pan Rudolf.