Známé pražské občanské sdružení Máme otevřeno?, které poskytuje své služby především lidem s mentálním postižením, letos slaví patnáct let své existence.Právě v tomto jubilejním roce bylo vážně finančně ohroženo, téměř na pokraji jeho zániku se však našli lidé, kteří s jeho posláním dovedli spojit své životy.

S Ljubou Pavlů jsem se poprvé setkala v září v roce 2001 u jídelního stolu v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Přestože prožívala zrovna smutné období, snažila se u stolu na mě usmívat. Protože jsem se mezitím stala redaktorkou portálu Lidé mezi lidmi, nedalo mi to, a po letech jsem se vypravila Ljubu navštívit, aby mi sdělila, jak se jí daří po propuštění z léčebny, jak se snaží žít s nemocí - jakou je paranoidní schizofrenie, kterou trpí.

Letos v zimě se natrvalo zavřou dveře bývalého ústavu pro lidi s mentálním postižením v Brandýse nad Labem. Cesta, kterou se vydala organizace Vyšší Hrádek již v roce 2006, je dobrým příkladem toho, co si můžeme představit pod pojmem transformace sociálních služeb. Většina lidí z Vyššího Hrádku se z ústavu postupně stěhuje do bytů a domů v běžné městské zástavbě nebo se navrací k rodině. Kdo má zájem žít nadále v ústavu, tomu pomáhá organizace najít jiného poskytovatele sociálních služeb.

Třiadvacetiletá Hana Vítková z Lysé nad Labem se narodila jako zdravé dítě. V pouhých sedmi měsících života však zcela nečekaně upadla do delšího hlubokého bezvědomí. Z toho se sice probrala, ale stav bezvědomí již natolik poškodil její mozek, že od té doby žije s těžkým postižením. Oficiální diagnóza Hany zní: těžká mentální retardace. Navíc trpí posttraumatickou epilepsií, která vznikla jako stresová reakce na delší bezvědomí. „Hana má velký epileptický záchvat v průměru tak jednou za měsíc, třebaže samozřejmě bere léky. Záchvaty ale nejsou pravidelné. Někdy vydrží bez jediného záchvatu i relativně hodně dlouhou dobu,“ uvádí její maminka Cornelia.

Čtyřiačtyřicetiletou Cornelii Vítkovou jsem potkal jako pacientku v psychiatrické léčebně v Sadské hned několikrát při svých krátkodobých pobytech. Maličká, drobná, stále usměvavá a na první pohled hodná a citlivá žena tam byla mezi pacienty pro svou vyložené nekonfliktní, kamarádskou povahu velmi oblíbená. Ač se narodila v německé rodině, ve městě Halle v bývalé NDR, žije již více než 25 let v české Lysé nad Labem, kde se při prázdninovém pobytu seznámila se svým budoucím manželem. „Byla to láska na první pohled, do manžela jsem se zamilovala v 18 letech a za vzájemné podpory jsme dokázali překonat řadu těžkých životních strastí, a co je nejdůležitější, láska nám vydržela,“ vzpomíná Cornelia, která v Česku toto německé jméno příliš nepoužívá a nechává si říkat zkráceně Kony.

Jedenadvacetiletý Jirka Kopecký z obce Dřísy v okrese Praha-východ je i v tak mladém věku hospitalizován v psychiatrickém zařízení již podruhé. Poprvé byl půl roku na psychiatrickém oddělení pražské nemocnice v Motole, nyní je hospitalizován na otevřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Sadské v okrese Nymburk. Jeho problémem jsou panické ataky, které spočívají především v extrémně silném, úzkostném strachu z nějaké závažné choroby nebo selhání životně důležitých orgánů.

Sociální péči potřebným občanům poskytuje v městě Kladně více organizací. Patrně nejznámější i nejvyhledávanější je Středisko komplexní sociální péče (SKSP). Tato nestátní nezisková organizace a obecně prospěšná společnost sídlí v ulici 5. května 249. Středisko má i své pobočky v objektu METY v Hřebečské ulici, kde se starají převážně o vozíčkáře, a v Rozdělově, v ulici Vítězné 2910, kde funguje Dům s pečovatelskou službou. „Středisko funguje od 1.1. 2002, kdy naši obecně prospěšnou společnost založilo Statutární město Kladno,“ uvádí ředitelka Libuše Homolková. SKSP v Kladně má celkem 53 zaměstnanců.

Občanské sdružení BAOBAB bylo založeno před 15 lety v Praze a svou pobočku má již tři roky v Kladně v Domě techniky na Sítné. BAOBAB se snaží všemožně pomáhat lidem s duševním onemocněním i třeba jen dočasnými psychickými potížemi. Všichni klienti však musí být evidováni u psychiatra nebo psychologa. Ostatní občané s jinými než psychickými potížemi mají v Kladně jiné podpůrné organizace, např. v objektu METY, a těm BAOBAB pomoc poskytnout nemůže.

Kladeňák Vladimír Maroušek se narodil v roce 1928 v tehdy samostatné obci Kročehlavy, která se hned po osvobození v roce 1945 stala součástí dnes největšího středočeského města Kladna. Na Kladně také prožil celý svůj život a již od mládí se věnoval sportování a aktivnímu pohybu. „Jako kluk jsem chodil nejdříve do Skauta – Junáka až do jeho násilného rozpuštění nacisty za okupace. Po osvobození jsem přešel do Tělocvičné jednoty a tehdy velmi populární organizace SOKOL, kde jsem se aktivně zapojoval do sokolských cvičení a již jako dospělý muž cvičil i na Všesokolském sletě v roce 1948,“ vzpomíná pan Maroušek na dětství a mládí.