Mladým lidem s duševní nemocí, zejména schizofrenií, slouží Terapeutická komunita v Mýtě u Rokycan. Zakladatelem a provozovatelem komunity je Česká asociace pro psychické zdraví. Pobyt v terapeutické komunitě má klientům pomoci obnovit sociální dovednosti, které vinou nemoci ztratili, a připravit je k pozvolnému začlenění se do společnosti. V objektu bývalé fary v Mýtě žije společně s pěti terapeuty až 12 mladých mužů a žen s dlouhodobým duševním onemocněním. V chráněném prostředí se učí samostatnosti, komunikaci a pracovním návykům.

Pavel Krejčiřík (40) z Třebíče je těžce pohybově hendikepovaný, zasaženo má i centrum řeči, potřebuje nepřetržitou péči. Rodiče Jiří a Marie se synovi obětovali a nastoupili strastiplnou cestu péče o invalidní dítě, kterou jim náš zdravotní a sociální systém nijak neulehčil. Naopak setkávali se i se zanedbáním péče a neochotou ze strany ošetřujícího personálu. „Když se Pavlík narodil, byly to moje nejkrásnější roky. Bylo mi 31 let. Prvorozený syn Petr byl vymodlený, ale tehdy jsme byli mladí, na nic nebyly peníze, život ubíhal ve spěchu a chvatu. Teprve když se narodil druhý syn, byla jsem opravdu šťastná. Jak Pavlík rostl, měli jsme z něho velikou radost. Ve škole se dobře učil, sportoval. A najednou přišel den, který nám všechno vzal a změnil naše životy k nepoznání,“ říká maminka Marie. Dne 8. září 1982 jel Pavel na kole a srazilo ho auto. Chlapec letěl po kapotě přes celé auto, hlavou trefil sloupek a spadl na zem. Řidič jel dál a až později se na místo nehody vrátil. Měl v autě bedny s pivem, které vezl na oslavu. Pavel měl pouze škrábance na ruce, ale prasklou lebku. Bylo mu 10 let.

První program na podporu sociálních služeb byl již schválen radou i zastupitelstvem Pardubického kraje. Mezi 124 žadatelů bylo rozděleno 23 305 000 korun. Všechny schválené finanční prostředky z tohoto programu již byly zaslány na účty jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb. „Spěchali jsme s vyplacením peněz, abychom pomohli poskytovatelům sociálních služeb v tomto tak těžkém období, kdy státem poskytované dotace do sociální oblasti jsou neustále snižovány a organizace žijí v nejistotě, jak zajistí fungování služeb potřebným,“ uvedl radní zodpovědný za sociální oblast Jiří Brýdl.

V zemích západní Evropy během minulých čtyřiceti let docházelo k tzv. deinstitucionalizaci. Co vlastně tento pojem znamená? Zjednodušeně řečeno jde o postupné přesouvání lidí, kteří žijí pohromadě ve velkých ústavních zařízeních (institucích), do normálního života, kde se víc starají sami o sebe a mohou víc rozhodovat o tom, jak chtějí žít. Bydlí doma u svých rodičů nebo samostatně a k tomu, aby i při svých zdravotních obtížích zvládali každodenní život a mohli realizovat svoje přání a plány, jim vedle jejich blízkých pomáhají pracovníci komunitních služeb.

Proces přechodu od života v institucích k životu v přirozeném prostředí se týkal například lidí se zdravotním (tělesným) postižením, s mentálním postižením, s vážným duševním onemocněním. Šlo a dodnes jde také o lidi i o děti žijící v různých ústavech nebo o seniory „dožívající“ v domovech důchodců.

Na udržení sociálních služeb chybí půl miliardy korun. Dvěma stům z nich hrozí zánik. Bez pomoci se tak ocitnou stovky zdravotně postižených, osamělých matek, seniorů a bezdomovců. Až 13 tisíc pracovníků neziskových organizací přijde o práci.

Paní Vlasta (56) z Jihlavy trpí bipolární poruchou, která se u ní projevila již v dětství, v osmnácti ji přivedla k pokusu o sebevraždu a i v dalších letech jí ztrpčovala život. Naplno se nemoc projevila ve 45 letech, kdy se také dozvěděla přesnou diagnózu a začala se léčit. Je ráda, že v jejím městě funguje občanské sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné VOR, kam pravidelně dochází a zapojuje se do četných aktivit, které tato organizace nabízí. „Mám tam spoustu přátel s podobným osudem a je mi mezi nimi dobře Také pracuji v kavárně, dostanu se tak mezi lidi a nesedím doma jako pecka,“ říká paní Vlasta.

Jak už to bývá, každému nadělí sudičky do kolébky něco jiného. Někomu krásu, chytrost, talent, bohatství. Jindy zas o kráse nemůže být ani řeč, chytrost tak akorát, talent není a bohatství aby člověk pohledal. Co však sudičky rozdávají vrchovatou měrou, je spousta nemocí, trápení a běd. Tak se stane, že už nemluvně v kolébce dostane do vínku nějakou tělesnou vadu, smyslové či mentální postižení. Dítě se narodí a už v prvních minutách života má svůj arch popsaný nepříjemnými a bolestnými věcmi. Je malé a bezbranné a přesto táhne svůj přetěžký úděl. Jeden takový človíček se narodil už docela dávno, je tomu téměř padesát let. Jaký to ale pro něho byl šok, když namísto mámina láskyplného úsměvu spatřil na její tváři úlek a zděšení.

Šestašedesátiletý Zdeněk Fous z Lidic u Kladna trpí od dětství závažnou Bechtěrevovou chorobou. Třebaže bývá často odkázán na pomoc pečovatelek z kladenské pobočky Centra pro zdravotně postižené Středočeského kraje, dokáže v obdobích, kdy se mu zdravotně daří lépe, být prospěšný a užitečný svému okolí. Bechtěrevova choroba je poněkud zvláštní nemocí. V jejích nejtěžších atacích ztrácí člověk zcela pohyblivost, je upoután na lůžko a nedokáže se z těchto důvodů o sebe postarat. Pak naopak dochází k situacím, kdy se choroba natolik zlepší, že pacient dočasně může téměř normálně fungovat.

Centrum pro zdravotně postižené Moravskoslezského kraje (Centrum) se sídlem v Ostravě je občanské sdružení, které se snaží o zkvalitnění života osob se zdravotním postižením. Pomáhá jim překonávat potíže a překážky spojené s jejich zdravotním omezením. Podporuje jejich zapojení do běžného života tak, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí a byli co nejméně závislí na pomoci zvenčí. Poskytuje sociální a pracovní poradenství, osobní asistenci, půjčuje kompenzační pomůcky a nabízí aktivizační a vzdělávací činnosti. Centrum má své pobočky ještě v Opavě, Frýdku-Místku, Novém Jičíně a Bruntále, pro větší informovanost vydává vlastní čtvrtletní zpravodaj.