V rámci spolupráce občanského sdružení Dobré místo a Mateřské školy Petrklíč jsem v červnu připravila pro sedmnáct dětí procházku po legendárním Karlově mostu v Praze. Vyšli jsme z Malostranského náměstí a prvním místem zastavení byla Malostranská mostecká brána. Původně měla dvě věže, z nichž se dodnes zachovala jižní románská z poloviny 12.století. Románský reliéf umístěný na východním průčelí, dnes v prvním patře domu před věží, znázorňuje neurčeného panovníka přijímajícího dar či korunu od klečícího muže. Plastika je nejvýznamnějším dochovaným dílem románského monumentálního sochařství v Čechách.

Na Dnu otevřených dveří v Centru Podskalí Fokusu Praha bylo možné slyšet debatu, o které se běžnému čtenáři českých médií ani nezdá. Jako by se všichni zúčastnění předháněli v tom, kdo je více proreformní v oblasti péče o duševní zdraví. Je znát, že Fokus má nejdelší tradici v oblasti komunitní péče a zkušenosti sbírá už od roku 1990. V poslední době začíná být víc slyšet o psychiatrii alternativní, která se stará především o kvalitu života lidí se závažnějšími duševními poruchami, neklade nejvyšší důraz na velké dávky psychofarmak a na internaci pacientů v nemocnicích. Je možné, že podpora komunitním projektům v Česku ze strany EU přece jen zlepší současný žalostný mediální diskurs. Aby se přestalo diskutovat jen o tom, jak jsou schizofrenici nebezpeční.

Středisko Augustin zajišťuje na Univerzitě Hradec Králové (UHK) podporu uchazečům a studentům se specifickými potřebami v průběhu celého jejich studia. Cílem je co možná nejvíce zpřístupnit studium na vysoké škole jedincům se zrakovým, sluchovým a pohybovým postiženým, dále také osobám s poruchami učení, narušenou komunikační schopností, psychickou poruchou či chronickým somatickým onemocněním. K vyrovnávání studijních podmínek pro tyto studenty dochází prostřednictvím servisních opatření.

Jak podléháme lékařské péči

Paní Zuzana z Prahy už dvanáct let bojuje s těžkou duševní nemocí. Ta ji letos na jaře přivedla opět do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Začalo to v roce 2002, paní Zuzana trpěla hroznými úzkostmi, vůbec nemohla spát, neměla u sebe nikoho, komu by se svěřila. Dcera Magda byla v Opavě, mladší Ema pracovala jako au pair v Německu. Ze svého trápení neviděla jiné východisko, než odejít dobrovolně ze života. „Dlouhé měsíce jsem střádala do velkých sklenic od okurek všechny léky, které mi přišly pod ruku - „prášky na nervy“ od známého, nespotřebované léky proti bolesti, moje léky a podobně. Toho večera jsem čekala, až bude ten správný čas. Ale ještě jsem se projít na palouk poblíž našeho sídliště, kde právě kvetl koberec jetele bílého. Bylo to úchvatné. Po návratu jsem se podívala do zrcadla, byla jsem tak krásně štíhlá. Co by ty závistivé, falešné a zlé kolegyně daly za takovouhle postavu! A já se mám zabít? Takže odklad,“ vypráví paní Zuzana.

Moje práce má smysl

Již 13 let bojuji s duševní nemocí a během těch let jsem byla i hospitalizována, nedávno v Psychiatrické nemocnici v Opavě. Tam jsem se rozhodla požádat o rozhovor psychoterapeutku Ivanu Džemlovou. Dělat rozhovory je pro mne nejlepší terapie – terapie psaním a setkáváním se s příjemnými lidmi.

Podílím se na obnově duševního zdraví našich pacientů

Při pobytu v Psychiatrické nemocnici v Opavě jsem poznala klinického psychologa Libora Kundratu, který zde už třináctým rokem pracuje v otevřené koedukované stanici pro doléčování, rehabilitaci a resocializaci pacientů s psychotickou zkušeností, a požádala ho o rozhovor.

Každý z nás se může dostat do těžké životní situace a někdy až na tzv. samé dno. V dnešní době se stále zvyšuje počet lidí, kteří tyto problémy musí řešit. Navíc je celá řada z nich nějakým způsobem hendikepována. V souvislosti s tím mne zaujal letáček obecně prospěšné společnosti Mezi proudy se sloganem "Víme jak nedlužit, pracovat, bydlet A tak jsem požádala pana Václava Kučeru, ředitele této společnosti, aby nám poradil.

Fokus Kafé Teplice funguje už čtyři roky v bývalé restauraci Septim ve středu Teplic. Na chráněných místech tu pracují duševně nemocní lidé, ale na vývěšní štít si to kavárna nedává. „Bylo by nedůstojné, aby k nám lidé chodili dělat charitu,“ říká provozní a terapeut Josef Fujan.

Stanislava Mezihoráková (42 let) z Kynšperku nad Ohří je obyčejná žena s běžnými starostmi každého dne, tedy až na to, že je postižena neléčitelnou progresivní svalovou dystrofií. Musí se potýkat s problémy, které běžná populace nezná. Pokud by je totiž znala, pak by se k ní zachovala vstřícně. Nikoliv tak, že jí bez skrupulí jedním šmahem odsoudí k pobytu mezi čtyřmi stěnami. Stáňa si požádala o příspěvek na pořízení automobilu, ale česká úřední mašinerie se žádostí nikterak nezabývala. Bez posudků, bez kontroly, bez dotazů vše zamítla. Dokonce i soud při odvolání neměl tu potřebu, aby se s problémem seznámil. Takový přístup mě vyděsil a požádal jsem Stáňu o rozhovor, abych ukázal, jak byrokraté s razítkem rozhodují "o nás, bez nás".