Občanské sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné VOR Jihlava, které provozuje Centrum denních služeb v Komenského ulici 36a, se ocitlo ve finančních problémech. Centrum nabízí individuální podporu při zvládání zdravotních a sociálních problémů, společenský kontakt, komunikaci, náplň volného času. Jeho posláním je pomáhat lidem s duševní nemocí žít plnohodnotný, samostatný život, ve kterém by mohli naplňovat své osobní i společenské potřeby.

Vyvážený jídelníček je nezbytný pro zajištění a udržení vitality u lidí všech věkových skupin. Ať už je vám třicet, nebo šedesát, váš každodenní výběr jídel se podílí na tom, jak se cítíte, jak vypadáte a jak jste zdraví.

Na vysokých školách se většinou setkáváme s mladými lidmi, plnými energie a elánu. Jak se mezi nimi studuje těm, kteří nejsou úplně fit nebo mají dokonce zdravotní handicap ? A studují takoví lidé na vysoké? Protože mám sama nedávnou zkušenost z vysokoškolského studia, a protože pracuji pro zdravotně sociální portál, zajímala jsem se o tyto otázky více, a to na mé alma mater – České zemědělské univerzitě (ČZU) v Praze. Tady na podzim 2006 vzniklo Poradenské středisko pro studenty se speciálními potřebami, které je součástí Institutu vzdělávání a poradenství a sídlí v Malé Chuchli. „Středisko poskytuje speciální intervence pro studenty se zrakovým, sluchovým a řečovým postižením, zajišťuje tlumočnické služby pro neslyšící studenty, organizuje kurzy prostorové orientace pro nevidomé studenty, zajišťuje asistenční služby pro studenty s omezenou mobilitou, jako je doprovod, spolubydlení, tutoring, asistence při studiu,“ řekla mi na úvod našeho setkání pracovnice střediska prof. PhDr. Beata Krahulcová, CSc.

Dětský domov Loreta ve Fulneku existuje od roku 1970, byl však v jiných, již nevyhovujících prostorech. Od roku 2008 probíhala rekonstrukce budovy „vila Loreta“, která byla přestavěna na náklady KÚ Moravskoslezského kraje v Ostravě na současný dětský domov rodinného typu. Jedná se o příspěvkovou organizaci, zřizovanou krajem, jejímž předmětem činnosti je výchova a vzdělávání dětí s nařízenou ústavní výchovou nebo soudně nařízeným předběžným opatřením. Děti jsou zde od 3 do 18, respektive 19 let, nebo do ukončení vzdělávání, nejvýše do 26 let. Do dětského domova Loreta jsou umísťovány děti, jejichž rodiče se o ně z důvodu své sociální, bytové či finanční situace nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Jde většinou o velké sourozenecké skupiny (3 – 6 sourozenců). DD Loreta má kapacitu 32 lůžek, čtyři rodinné skupiny po osmi dětech. 

Tomáš Drkula působí na Základní škole praktické v Rožnově pod Radhoštěm. Je rodák z Vítkova u Opavy, ale v Rožnově vyrůstal, chodil do školy a strávil většinu svého života. V současné době žije s přítelkyní Andreou a sedmiletou Natálkou ve Šternberku u Olomouce. Ve volném čase rád čte, amatérsky fotografuje a maluje obrazy. Ke své současné práci se dostal náhodou v roce 1999. V té době byl v evidenci úřadu práce a ve škole potřebovali člověka, který by nahradil odcházejícího civilkáře. „Právě takový druh zaměstnání mě vždy přitahoval, a tak jsem místo velmi rád přijal. Začínal jsem jako pomocný vychovatel, dnes působím jako vychovatel ve speciální rehabilitační třídě. Jedná se o třídu, do níž docházejí těžce hendikepované děti, které jsou převážně imobilní a je třeba k nim přistupovat velmi individuálně,“ řekl mi na úvod našeho rozhovoru Tomáš Drkula.

Petr Bazala je talentovaný mladý muž, který se i přes vrozenou oční vadu nevzdal milované hudby, vystudoval konzervatoř, koncertuje a učí hru na klavír a akordeon na Základní umělecké škole Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí. Rovněž doprovází balet a věnuji se kompozici hudby. Vloni se zúčastnil mezinárodní hudební soutěže v americkém Los Angeles a získal první místo. V příjemném prostředí čajovny jsem si s ním povídala o životě, hendikepu, lásce k hudbě i úspěších.

Myslím si, že lidé, kteří mají za sebou kriminální minulost a opustili vězení, by měli dostat novou šanci jak se znovu zapojit do společnosti. Udělali v životě sice něco špatně, ale trest si již vykonali. A oni to nemají vůbec jednoduché, protože když opustí vězeňskou bránu, vždy na ně bude naše veřejnost hledět jinými očima. Navíc, pokud nemají žádné rodinné zázemí nebo přátelé, tak je jejich návrat do života velmi složitý. Proto oceňuji práci sdružení Nová šance, které se začalo o tyto lidi starat a učit je připravovat se na práci a novým návykům, které jsou v životě důležité. Občanské sdružení Nová Šance vzniklo v roce 1998 proto, aby pomáhalo mužům po výkonu trestu. Je to jediná nezisková organizace s takovýmto zaměřením v České republice. Sídlo sdružení je v Ostravě – Koblově, v areálu bývalých kasáren. Ředitelem o.s. Nová šance je Petr Novák, který zde pracuje od začátku a z původního personálu tady zůstal jako jediný. Setkala jsem se s ním na akci Kola pro Afriku a požádala ho o rozhovor.

Ochotný, milý, temperamentní, velmi skromný a duchovně založený člověk s vizáží mnicha – takový je Petr, který už 17 let bojuje s maniodepresivní psychózou a schizoafektivní poruchou. „Nemoc se ohlásila asi v mých 25 letech, ale to jsem se ještě neléčil, jen jsem prožíval velké výkyvy nálad, kdy jsem byl několik měsíců „vysmátej“ a v euforii,“ vzpomíná Petr. Z příznaků nevěděl, že je nemocný, to mu až později potvrdila jeho lékařka, že šlo o manické stavy.

Léčit se začal až v 29 letech, kdy se cítil velmi špatně. To se ocitl v protipólu mánie – v depresi. „Začalo mi vadit všechno kolem mne – prostředí i lidi. Cítil jsem se strašně stísněně. Prožíval jsem hrozná psychická muka a trápení,“ vypráví Petr.

Narodí-li se dítě s postižením, napadají rodiče různé otázky: Co mohu pro své dítě udělat? Kdo mi s ním pomůže? Na koho se mohu obrátit? Neocenitelným průvodcem jsou rodičům v této nelehké situaci střediska pro ranou péči. To liberecké sehrálo v životě Adélky klíčovou roli.