Chce se vrátit k aktivnímu sportu

Jméno Jana Jirase je všem pamětníkům kladenského fotbalu dobře známé. V 70. letech minulého století patřil k vůbec nejlepším v týmu tehdejšího SONP Kladno ve II. lize. Byl známý především svými kanonýrskými schopnostmi. Na nějaký čas si ho do svého týmu vytáhla i pražská Sparta. Pak se vrátil opět do Kladna a s fotbalem končil ve Viktorii Žižkov a posléze v rodné Hostouni. Letos oslavil sedmdesátku. Trápí ho několik zdravotních problémů. „Trpím diabetem a musím si injekčně aplikovat inzulín, před několika lety jsem prodělal plicní embolii a mám i trombóza, která se naštěstí v poslední době zlepšila,“ uvádí Jan Jiras.

Lékaři ho přivedli k aktivnímu fotbalu

Dvaatřicetiletý Jan Zlesák z Prahy se úspěšně vyučil hned ve dvou oborech. Vlastní výuční list zámečníka i uměleckého kováře. „Jako zámečník jsem pracoval ve dvou pražských firmách na Palmovce a v Běchovicích, uměleckého kováře jsem nedělal nikdy,“ říká Honza. Pracoval asi 10 let. Pak se ale přihlásily zdravotní problémy psychického rázu. Už v dětství navštěvoval Honza psychologa, kvůli poruchám spánku.

Sportovat lze i v pokročilejším věku

Pan Lubomír Adelt z Kraslic v západních Čechách už překročil pětasedmdesátku. Je bývalým vrcholovým fotbalistou SONP Kladno, za které si na přelomu 60. a 70. let minulého století zahrál i nejvyšší fotbalovou soutěž. Narodil se v bulharském hlavním městě Sofii, kde jeho čeští rodiče tehdy dočasně pracovali. Sportu se věnoval již od ranného mládí a na rekreační úrovni pokračuje i nyní. Přitom se musí potýkat i se závažnějšími zdravotními problémy. „Mám voperovaný kardiostimulátor. Před několika lety mi lékaři v Karlových Varech zjistili výraznou arytmii srdeční činnosti. A rozhodli se ji řešit s pomocí kardiostimulátoru. Kromě toho mě dost bolí obě kolena. Je to patrně následek mé fotbalové kariéry. Zatím se ale pohybuji bez pomoci hole,“ říká pan Adelt.

Práce s lidmi s duševním onemocněním ji chytla

Sedmadvacetiletá Tereza Klenorová z Prahy má toho za svůj život už poměrně dost za sebou, a i přes psychické onemocnění také něco dokázala. V dětském věku žádné závažnější psychické problémy neměla. „Jen mě ve 13 letech trochu poznamenal rozvod rodičů a z těchto důvodů jsem navštívila klinického psychologa. Ten mi ale prakticky nijak nepomohl, ani se mi více nevěnoval,“ vzpomíná Tereza. V dospívajícím věku vystřídala hned několik středních škol. Sama k tomu uvádí: „Začínala jsem na francouzském lyceu, pak studovala pedagogické lyceum a nakonec jsem odmaturovala na gymplu.“ Krátce po maturitě se u ní projevily první vážnější psychické problémy. Jednalo se o panické záchvaty a úzkosti. „Měla jsem nepříjemné pocity strachu, ale vlastně jsem ani nevěděla z čeho pramenily,“ uvádí Tereza. Problémy je třeba řešit. A to také Terezka udělala. Začala pravidelně jedenkrát v týdnu docházet na individuální psychoterapii. K psychoterapeutce takto docházela asi dva roky, a ta jí pomohla s náhledem na její psychické problémy. Původ těchto problémů sahá patrně do dětství.

Chce bojovat proti špatné pověsti psychiatrických zařízení

Jedenadvacetiletou Veroniku Volejníkovou jsem poznal v Peer klubu Psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích. Zaujala mě svou výbornou hrou na kytaru i velmi působivým zpěvem. Když jsem se dozvěděl, že tato mladá slečna studuje druhým rokem na brněnské JAMU, obor režie a dramaturgie, moc mě to nepřekvapilo. Hned jsem ji proto požádal o článek. A ona okamžitě souhlasila. Veronika pochází z Poděbradska. Po ukončení základní školy úspěšně vystudovala pedagogické lyceum v Čáslavi. Žel již v tomto středoškolském období se u ní projevily zdravotní problémy psychického rázu. „Bylo mi 16 let, když jsem byla poprvé hospitalizována v psychiatrickém zařízení. Bylo to v pražském Motole. Naštěstí jsem tam strávila jen tři týdny, takže ani studium na střední škole nemuselo být přerušeno,“ vzpomíná Veronika.

Našla své místo v životě

Pražská rodačka třiačtyřicetiletá Michaela Spálenková žije v hlavním městě celý život. Po ukončení střední školy pokračovala tři a půl roku ve studiu na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické JABOK v Praze. Její další studijní aktivitu přerušila mateřská dovolená. Dnes je Míša matkou tří dětí. Po skončení mateřské dovolené studovala na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Studium úspěšně dokončila s titulem bakalář. „V té době jsem už pracovala na poloviční úvazek ve škole pro sluchově postižené v pražských Radlicích. Byla to pro mě hodně zajímavá práce a ráda na ni vzpomínám. Poznala jsem, že neslyšící lidé mají svou vlastní specifickou kulturu“, uvádí Míša, která se při této pracovní příležitosti naučila i znakový jazyk.

I přes psychické problémy vystudovala a pracuje

Mladá šestadvacetiletá Klára Sluková z Prahy má za sebou tři hospitalizace v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice. „Bylo mi pětadvacet, když jsem se třikrát léčila v Bohnicích, a to během pouhého půl roku,“ uvádí pohledná blondýna. Žádný invalidní důchod nepobírá. Asi by si o něj mohla zažádat, ale jak sama říká, nechce. Původem jejích psychických problémů jsou patrně nepříjemné zážitky z dětství, především vztahy jejích rodičů, kteří se nakonec rozvedli. Navíc během školní docházky byla často nemocná. Teprve později se ukázalo, že její nemoc je psychosomatického původu. Přes všechny trable úspěšně odmaturovala na střední obchodní škole. Po maturitě nejprve vystudovala jednoroční jazykovou školu a získala tzv. Cambridgeský certifikát. V té době se již léčila ambulantně na psychiatrii. „Jako mou diagnózu určili lékaři panické stavy a záchvaty,“ říká sympatická Klárka.

Výtahy se staly nedílnou součástí života lidí, odkázaných na invalidní vozík. Třeba i kvůli tomu, aby se vůbec dostali do svých bytů, k lékaři, na rehabilitaci, na úřady… Ne všichni totiž můžou bydlet v přízemí, ne každý lékař může mít svoji ambulanci v přízemí a rehabilitační oddělení často bývají v suterénu. Takže „chvála výtahům“! Jenže jen do té chvíle, než zjistíte, že se do některého se svým vozíkem nevlezete. Například výtah v nejmenovaném zdravotnickém zařízení dost velkého města na Moravě. Prošel sice rekonstrukcí, ale zvětšit nešel. Takže musíte sundat stupačky, zarazit kolena na protější stěnu výtahu a doprovod poslat po schodech. Pokud máte trošku delší vozík, nebo vám nejdou sundat stupačky, máte smůlu – musíte si vybrat jiné zdravotnické zařízení.

Výtahy se staly nedílnou součástí života lidí, odkázaných na invalidní vozík. Třeba i kvůli tomu, aby se vůbec dostali do svých bytů, k lékaři, na rehabilitaci, na úřady… Ne všichni totiž můžou bydlet v přízemí, ne každý lékař může mít svoji ambulanci v přízemí a rehabilitační oddělení často bývají v suterénu. Takže „chvála výtahům“! Jenže jen do té chvíle, než zjistíte, že se do některého se svým vozíkem nevlezete. Například výtah v nejmenovaném zdravotnickém zařízení dost velkého města na Moravě. Prošel sice rekonstrukcí, ale zvětšit nešel. Takže musíte sundat stupačky, zarazit kolena na protější stěnu výtahu a doprovod poslat po schodech. Pokud máte trošku delší vozík, nebo vám nejdou sundat stupačky, máte smůlu – musíte si vybrat jiné zdravotnické zařízení.