Adéla Obsadná je bojovnice, jež se rozhodla být co nejvíce samostatná. Indispozice ji k tomu příliš nepředurčují, Dvaadvacetiletá mladá žena se narodila s dětskou mozkovou obrnou, navíc má kombinovanou oční vadu. Vidí pouze na jedno oko a to ještě krátkozrace. I tak na sobě tvrdě maká a chce si ke zlepšení zdravotního stavu pomoci pobytem v lázních Klimkovice. K tomu, aby tam mohla aplikovat kúru s názvem KlimTherapy 18+, ovšem potřebuje dát do kupy 83 290 korun. „Všecko jde, když se chce. Nikdy není pozdě, pokud je člověk ochotný pro sebe něco udělat a nespoléhat pouze na druhé,“ řekla mi Adéla na začátku našeho rozhovoru.

Už dva roky je z Michala Mikleho Hanák. Do dvaadvaceti byl Kladeňákem, ale osud si s ním pohrál, takže v Olomouci náhodou potkal tu nejlepší ženu na světě, jak sám říká o své přítelkyni, s níž jsou od letošního 17. března šťastnými rodiči syna Vojtěcha. Čtyřiadvacetiletý Michal je postižený hereditární neuropatií s názvem Charcot-Marie-Tooth (C-M-T) axonálního typu, ale ta mu vůbec nebere chuť do života a vůli k tomu, aby byl užitečný i pro druhé.

Sportovní klub Kapři – OKNA Jindřichův Hradec sdružuje ve svém oddílu nejen handicapované sportovce, nýbrž i řadu dobrovolníků, bez nichž by nemohl existovat. Svým kamarádům z řad postižených osob pomáhají při plaveckém výcviku a soutěžích, při cestách na závody a absolvují s nimi i pobyt na letním táboře, jímž vrcholí sezóna. Na začátku letošního července si Kapři užívali táborování v Pluhově Žďáru, byli tam deset dní.

Antonín Gail se narodil těsně před II. světovou válkou v malé obci Jemníky ležící mezi městy Kladno a Slaný.Vyučil se opravářem zemědělských strojů a nejprve pracoval v tomto oboru ve Státním statku v nedalekých Třebusicích, kde přes pracovní týden i bydlel. „Nebyla to klasická ubytovna, ale normální bytovka, kde jsem měl svůj vlastní pokoj,“ vzpomíná pan Gail. V 60. letech minulého století odešel do Kladna, a protože měl řidičský průkaz i na nákladní vozidla, začal pracovat v ČSAD. „Nejprve jsem tam jezdil přes dva roky s náklaďákem, pak jsem si zvýšil řidičskou kvalifikaci i na autobus a začal jezdit jako řidič u kladenské městské dopravy,“ uvádí pan Antonín. Ve městě si našel i budoucí manželku, se kterou žije dodnes. Společně získali byt v panelovém domě na nově postaveném sídlišti.

Petře je jedenatřicet let, žije v hlavním městě, je to hezká a chytrá mladá žena. A zrovna teď je moc šťastná. Zaslouží si to, protože ne vždy byl její život procházkou růžovým sadem, zvlášť když se začala ohlašovat nemoc a ona ještě nevěděla, o co jde. Petra trpí vážnou duševní nemocí, byla dvakrát hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, je v plném invalidním důchodu (dnes invalidita III. stupně). „Teď mám už několik let na své onemocnění náhled a myslím si, že i se schizofrenií se dá žít,“ říká Petra.

V Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích jsem před mnoha lety pobyl téměř celý rok. Za tu dlouhou dobu jsem tam poznal pacienty s nejrůznějšími problémy, od notorických alkoholiků až po schizofreniky. Našel jsem si tam hodně kamarádů. Řada z nich je žel už po smrti. Vzpomínám třeba na Miloše, který umřel trochu kuriózním způsobem. Utopil se v louži. Vracel se – to už ho z Beřkovic propustili - silně opilý z hospody a před vlastním domem upadl a usnul. Smůla byla v tom, že upadl hlavou do větší louže. Konečná diagnóza byla utonutí v opilosti.

Přednášela:

prof. PhDr. Beáta Krahulcová, CSc.

vedoucí katedry psychosociálních věd a etiky

Univerzita Karlova v Praze – HTF

Pacovská 350/4, 140 21 Praha 4 – Krč, P.O.BOX 56

Mob: 00420 606 245 875

e-mail: Beata.Krahulcova@htf.cuni.cz

krahulcova@ivp.czu.cz

Inženýr Marián Sýkora již dlouhou dobu vykonává funkci domovního správce ve velkém panelovém domě na Kladně. A nutno dodat, že ji zvládá více než dobře, je to svědomitý domovník.

Když jsem začala pravidelně rehabilitovat, cítila jsem hlavně bolest. Třikrát týdně jsem to podstupovala, protože jsem věděla, že mi to pomůže, abych to nezabalila předčasně. Výsledky se dostavily, a tak jsem cvičila dál. Dnes mohu napsat, že rehabilitace hlavně musí bavit. Jakmile se těžké cvičení stane stereotypem, přestane vás bavit, přestanete se při cvičení soustředit a tělo nepodává slibované výkony. Od bolesti jsem přešla k užívání si a výsledky jsou markantní a navíc s úsměvem. Nebudu tvrdit, že to nebolí, ale bolest už není primární, možná tak terciární.