Mají zdravotně postižení nárok na stejné požitky jako ostatní?

Od počátku 90. let se u nás stále častěji hovoří o právech handicapovaných. Boří se bariéry, které brání volnému pohybu lidem na vozíku, přibývají bezbariérové vozy veřejné dopravy, vznikají organizace hájící zájmy postižených a mnohá politická strana považuje za čest mít ve svém středu handicapovaného člověka. Lidé tleskají postiženým sportovcům, obdivují jejich výkony, ale málokdo si za těmito borci dokáže představit postiženého, co by obyčejného člověka, který má stejné potřeby jako každý jiný. „Zdravý člověk“ se před nimi často ostýchá mluvit o svých zážitcích, a pokud se týká sexu, to už je úplné tabu.

Do Dendrit Kafé nezavítáte náhodou. Stojí ukryté mezi paneláky na pražském Jižním Městě. Hloubavé povahy však mohou přece jen podle různých indicií nalézt cestu až na místo, které překvapí svou vlídností a útulností. Jsou zde oddělené prostory pro (ne)kuřáky a také malá venkovní zahrádka s několika stolky a velkým slunečníkem. Pod ním můžete strávit příjemné odpoledne meditováním o tom, proč jste vlastně přišli.

Poosmé se letos uskutečnil plavecký závod handicapovaných osob s názvem Vajgarský kapr 2014. V jindřichohradeckém bazénu ho pořádal místní SK Kapři – OKNA. Při závodu opět panovala báječná atmosféra plná sportovních výkonů na hranici možností, plná legrace a také přátelství, i když letošní ročník se kompletně oblékl do mafiánského hávu.

Monika Henčlová žije od šestnácti let s roztrošenou sklerózou. Dnes, po dvaceti letech, je odkázaná na péči osobních asistentů, ale nenechává se tím zdolat. Pracuje z domova, píše články, dobrovolničí, dokonce se zapojuje do politiky. „Pocházím z jižní Moravy a Praha byl od puberty můj cíl. Sice o mě musí 24 hodin někdo pečovat, ale pořád si žiji podle svého, pořád si dělám, co chci. Jsem na invalidním vozíku, ale chci být každý den pěkně oblečená, dobře nalíčená a učesaná, vždyť mladá jsem jenom teď. Splnil se mi velký sen tím, že jsem neskončila v ústavní péči, ale díky svým asistentům pořád funguji doma. Měla jsem přání jít na Ples v Opeře, chtěla jsem letět letadlem, chtěla jsem být zamilovaná, chtěla jsem pracovat, chtěla jsem psát knihu. Všechno se mi postupně plní,“ říká Monika.

Kladenská rodačka Ivana Mutinská vystudovala střední ekonomickou školu a poté dlouhá léta pracovala jako sekretářka v redakci časopisu Kladenský kovák. „V Kladenského kováku jsem byla asi 16 let. Nedělala jsem jen klasickou práci sekretářky, zároveň jsem pracovala i jako technička v podnikovém rozhlase tehdejšího mamutího podniku POLDI, pod který náš „Kovák“ patřil,“ vzpomíná paní Ivana. V tomto období se také provdala a s manželem vychovali jedno dítě. Po roce 1989 však začal veliký ocelářský podnik POLDI rychle upadat a začalo masové propouštění jeho zhruba 20 000 zaměstnanců. Paní Ivanu nepropustili, ale aby tomu předešla, odešla z „Poldovky“ raději sama. „V devadesátých letech minulého století i na počátku nového tisíciletí jsem vystřídala hned několik nejrůznějších zaměstnání. Všude mi totiž dávali pracovní smlouvu jen na dobu určitou a když ta skončila, již mi ji neprodlužovali. Začalo období, kdy o zaměstnání začala být čím dál tím větší nouze,“ říká paní Mutinská.

K oslavám jara neodmyslitelně patří Velikonoce a k jejich tradici malovaná vajíčka a pomlázka. Ostatně, který z kluků nikdy nekoledoval. Časem ale z takového koledníčka vyroste dospělý hoch, který se o velikonoční tradice začne zajímat hlouběji a snaží se pochopit podstatu těchto svátků. Když pronikne k jejich kořenům, je natolik uchvácen, že se rozhodne pro duchovní cestu. Stane se z něj katolický farář a po řadě životních peripetií zasedne na biskupském stolci. A tímto mužem není nikdo jiný, než světící biskup pražský Václav Malý, který si s námi bude povídat o Velikonocích a odpoví na zvídavé otázky:

Lubošovi je padesát, je z Kladna, žije v bytě společně s rodiči, zvlášť maminku má velmi rád a každý její zdravotní problém intenzívně prožívá. Od 30 let je v plném invalidním důchodu, respektive v invalidním důchodu III. stupně. Onemocněl tedy jako mladý člověk plný energie, plánů a chuti do života. Ta se projevovala už od dětství inklinací ke sportu a vůbec ke všem pohybovým aktivitám. Luboš nesnáší nečinné vysedávání a klábosení, má rád, když se pořád něco děje, jak se říká neposedí, pořád musí být v pohybu. Učaroval mu především fotbal – aktivně hrál, i dnes si občas zahraje, hlavně se ale věnuje výchově fotbalového dorostu v místním klubu, jehož je zaníceným fanouškem. Na poloviční úvazek pracuje jako novinář, je to velmi pilný psavec. O to hůře snáší ataky nemoci, která ho i na dlouhé týdny uzavře doma, někdy i do psychiatrické léčebny. Jeho diagnóza je těžká forma smíšené poruchy osobnosti s fobickými stavy strachu z lidí.

Třiaosmdesátiletý Josef Jágr je v Kladně již skutečnou legendou, a to především ve sportovních kruzích. Přitom na vrcholové úrovni nikdy nesportoval. V mládí sice hrával soutěžně fotbal i hokej, ale ve sportu se proslavil něčím docela jiným. Má největší zásluhu na založení kladenského sportovního archivu, který je v celé České republice skutečnou raritou. „O archivářskou a kronikářskou činnost jsem se zajímal již od dětství. Provozovat jsem ji začal někdy ve svých 14 letech,“ vzpomíná dnešní senior. Nutno dodat, že tato činnost ho pak provázela celý život a vydržela mu až do pozdního stáří. „V mládí jsem sám hodně sportoval a zároveň jsem se celý život o sport horlivě zajímal,“ uvádí pan Jágr.

V Jihočeském kraji ještě nedávno fungovala dvě Poradenská centra pro nedoslýchavé a neslyšící. Bohužel činnost poradenského centra sídlícího v Českých Budějovicích byla letos ukončena a služby pro neslyšící a nedoslýchavé přešly pod Centrum pro zdravotně postižené. V Jihočeském kraji tak zůstalo pouze jediné Poradenské centrum při Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR a to v Táboře. Na jeho činnost a poskytované služby jsem se zeptala paní Ivany Entlicherové, která v tomto centru působí jako sociální pracovnice již téměř 12 let. S radostí tak mohu předat její bohaté zkušenosti a poznatky čtenářům.