S hrůzou navštěvuje zubní ordinaci patrně dost lidí. Patřím mezi ně i já. Ovšem ze zcela jiného důvodu než jejich velká většina . Já se nebojím bolestivého zákroku u zubaře už hodně dlouho. Tedy již více než 20 let. Přesně od doby, kdy mi na úrazovém oddělení kladenské nemocnice bez operačně i jakéhokoli lokálního umrtvení lékaři rovnali na čtyři krát zlámaný kotník. Tehdy mě při jejich zákroku držely a málem neudržely hned tři zdravotní sestry. Větší fyzickou bolest jsem v životě nezažil. Jakýkoli zásah do chrupu je proti tomu úplná legrace. Navíc mám velmi citlivého zubního lékaře, který i pouhé plombování zubu umrtví lokální injekcí. Zažil jsem i odstraňování tzv. ,,zubu moudrosti" nikoli vytržením, ale vyřezáním pomocí skalpelu a následným sešitím dásně. I to byla sranda proti tomu rovnání kotníku. Z čeho tedy pramení ta má hrůza ze zubního lékaře? Z obavy nějaké bolesti určitě ne. Problém je v něčem jiném.

Když o sobě napíšu, že jsem zarytý kladenský i celo regionální patriot, budu se už ani nevím pokolikáté opakovat a bude to svým způsobem znamenat ,,nošení dříví do lesa". Na své rodné město, ve kterém jsem prožil beze zbytku celý svůj dosavadní život, ani na celý-kladensko-slánský region nedám prostě dopustit a dnes už vím, že bych nikdy nedokázal žít jinde. Můj patriotismus v poslední době ještě silně povzbudila kniha kladenské PaeDr. Ireny Veverkové. Tato spisovatelka věnovala Kladnu už více knih. A já na ní nedám dopustit. Tím spíše, že ji osobně znám, ještě z doby, kdy ona byla ředitelkou kladenského archivu, ve kterém jsem v jeho sportovním oddělení kdysi dobrovolně a bezplatně pomáhal třídit archiválie. Paní doktorka je jen o pár let starší než já a na kladenském gymnáziu jsme se minuli jen opravdu těsně. Je sice vystudovanou doktorkou pedagogiky, ale v tomto oboru téměř nikdy nepracovala.

Právě začíná měsíc květen. Osobně ještě dobře pamatuji období před listopadem 1989, kdy se velkolepě slavily tzv. slavné májové dny. Svátky tehdy byly hned tři: 1. květen- Svátek práce je sice státním svátkem dodnes, ale zdaleka již se neslaví na takové úrovni jako kdysi. Já osobně, byť jsem nikdy nebyl v KSČ mám na někdejší prvomájové průvody, třebaže byly svým způsobem povinné jen samé hezké vzpomínky. Státním svátkem býval před listopadem i 9. květen, jako Den osvobození Rudou armádou, která toho dne v roce 1945 dorazila do Prahy. Tento svátek byl po listopadu posunut o den dříve, tedy na 8. květen kdy je jako státní svátek slaven ,,Den vítězství.“ Dnes je tendence zamlžovat skutečnost, že Prahu osvobodila sovětská armáda právě onoho 9. května. Naopak se zveličuje částečné osvobození naší republiky americkou armádou. Jaká je vlastně skutečnost z pohledu nikoli laika, ale člověka, který historii skutečně studoval na vysoké škole a navíc historie je i jeho velkým koníčkem.

V plném invalidním důchodu jsem nepřetržitě 25 let. U psychiatrů jsem vedený asi o 8 let déle. To je jistě hodně dlouhá doba na získání zkušeností a vytvoření si vlastních názorů i vlastního náhledu na své onemocnění. Co se týče vlastní psychologie, tady mám i jisté poznatky teoretické. Psychologii jsem měl jako předmět kdysi na pedagogické fakultě UK, kterou jsem nedostudoval i na trenérské škole, kterou jsem na úrovni maturity úspěšně ukončil. Trenérská škola mi dala kupodivu po stránce psychologie více, než neukončené pedagogické studium na Vš. V čem tedy vidím samotný základ psychologické vědy já? Především v tom, že každý člověk je jiný. S každou lidskou bytostí je také třeba jednat jinak. Dva psychologicky vyloženě stejní jedinci prostě neexistují. Co pomáhá mé psychice, zdaleka nemusí pomáhat jinému. Psychiatrickým pacientům může velmi pomáhat psychoterapie, at už skupinová, nebo individuální, nebo pohovory s psychologem. Nic proti tomu. Někdo a asi i většina pacientů obojí potřebuje. Já se obojímu od jisté doby naopak zarytě vyhýbám. V minulosti jsem pohovorů s psychology prodělal velmi mnoho. Ted už jsem s nimi nehovořil jistě řadu let. A nechybí mi to, protože to nepotřebuji. S některými psychology jsem se při pohovorech v minulosti téměř pohádal. Snad na každý jejich argument jsem měl svůj ,,protiargument“.

Na kladenský hokej jsem chodil vždy. Dva předposlední roky dokonce více než kdykoli jindy. Měl jsem od vedení kladenského oddílu k dispozici zcela zdarma novinářskou průkazku do tzv. VIP. Seznámil jsem se tam s řadou bývalých hokejistů, z nichž mnozí nastupovali i za československou reprezentaci. Rytíři ale v těchto dvou sezonách do extraligy nepostoupily, byt vždy chyběl jen pověstný krůček. Pro letošní sezonu už jsem ale volný vstup do VIP neměl a proto na hokej chodil už méně. Koncem sezony, kdy už šlo o všechno mi to ale nedalo. Přitom její závěr nezačínal nijak růžově. Po základní části bylo Kladno až čtvrté a to znamenalo těžký vzájemný souboj s jasně první Jihlavou.

Pokud bych se měl zmínit o slovanské vzájemnosti, hodně lidí by patrně vůbec nevědělo co mám na mysli. A přece my Češi jsme příslušníky slovanských národů, tedy Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Poláků, Srbů, Slovinců, Slováků, Chorvatů, nebo Bulharů. Mimochodem právě Bulharsko, na které se dnes řada lidí dívá tak trochu jako na něco nedokonalého, nebo dokonce méněcenného bylo vůbec prvním slovanským státem, který kdy vůbec existoval. Kdysi jsem se ohledně Bulharska dostal na přednášce doktora historie do sporu, zda právě ono je nejstarším státem Slovanů. Já si zatím stál, on naopak tvrdil, že nejstarším slovanským státem je Velkomoravská říše. Začal jsem pak po historii těchto prvních státních útvarů pátrat, prostudoval jsem řadu materiálů a knih a došel jsem k nejednoznačnému závěru.

Vzpomínám na svoji maturitní zkoušku. Je to už dávno, přesně 35 let, kdy jsem maturoval na kladenském gymnáziu. Opomenu písemnou část z českého a ruského jazyka, se kterou jsem žádné problémy neměl. Vzpomínám spíše na ústní zkoušku z dospělosti. Maturoval jsem povinně z češtiny, ruštiny/opět zcela bezproblémově/ a z matematiky/tam jsem měl problémy jako vyloženě netechnický typ naopak velké/. A jako volitelný předmět jsem si zvolil tehdejší občanskou nauku. Výsledky? Ze všech společenských a jazykových věd výborně, z matematiky dostatečně/a to ještě možná z milosti/. Měl jsem tu smůlu, že matematiku jsme tehdy měly dost těžkou, včetně výuky tzv. derivací a integrálů, které se už za našich časů vyučovaly jen na některých středních školách a dokonce se jim vyhnuly i některé typy gymnázií. Však moje maturita z matematiky také podle toho dopadla. Naštěstí jsem byl na škole dobře známý svou nechutí k technickým vědám a naopak zájmem o vědy humanitní a tak jsem nejen prošel, ale i byl doporučen ke studiu na vysoké škole samozřejmě humanitního zaměření. Zdůrazňuji zde slovo doporučen. To tehdy bylo k přihlášce na Vš téměř podmínkou. A doporučení v našich časech dostal jen ten, kdo nepřesáhl celkový průměr všech známek, na všech vysvědčeních 2,25. Tenhle průměr jsem si po celé čtyřleté studium udržoval jen horko těžko, protože mi ho kazily právě technické předměty, jako matematika, fyzika, nebo deskriptivní geometrie. Z těch jsem míval pravidelně špatné známky, často i dostatečné a někdy jsem v nich měl i problémy, abych vůbec prošel.

Na ,,Velký pátek", který letos připadl až na 19.dubna jsem vyrazil na delší turistický výlet na kole. Počasí bylo mimořádně příznivé, tedy slunečno a teplo. Původně jsem chtěl vyrazit jen na zříceninu královského hrádku Jinčova, kam jezdím každý rok. Od nás z Kladna je to na Jinčov asi 20 km. I když jsem nevyrazil nijak brzy, protože ráno bylo ještě potřeba mámě nakoupit, na Jinčově jsem byl již před 11. hodinou. Hrad jsem si ani nemusel moc prohlížet, protože jsem na něm byl už snad 20x a po kratičkém odpočinku jsem měl vyrazit zpátky. A také vyrazil. Ale ne domů na Kladno, ale na dalších asi 15 km vzdálený Křivoklát. Tamější terén znám z minulosti velmi dobře. Je silně kopcovitý. V dobách kdy se ještě jezdil cyklistický ,,Závod míru" na solidní úrovni, byly na trase, kterou jsem jel hned dvě vrchařské prémie.

Mám za sebou již 13 ročníků na Slánské akademii volného času. Vlastně nemám, protože ten poslední 13. ročník ještě neskončil a já se v posledních letech přednášek Slánské akademie téměř nezúčastňuji. Závěrečnou práci jsem ale napsal v každém ročníku a vždy byla vyhodnocena kladně. Doma mám ze Slaného už 12 čestných diplomů a už od začátku letošního dubna vím, že letos na podzim dostanu třináctý. Mimochodem další dva diplomy mám z Kladenské university III. věku, takže to dělá celkem 15 čestných diplomů. Své práce píšu vždy s velkým předstihem. Ta poslední byla na téma: ,,Město Velvary a nejstarší sbor dobrovolných hasičů v Čechách." Napsal i odeslal jsem ji již někdy v letošním lednu. Na Slánské akademii ji nehodnotili/nebo jen z menší části/ a přeposlali ji člověku nejpovolanějšímu, paní vedoucí Městského muzea Velvary Ing. Jitce Kůrkové, ke konečnému zhodnocení.