Michail Jurjevič Lermontov /1814-1841/

Michail Jurjevič Lermontov je po K.H. Máchovi mým druhým nejoblíbenějším básníkem. Stejně jako o Máchovi i o něm jsem psal jednu ze svých 14 závěrečných prací pro Slánskou akademii volného času. Mou práci z Akademie tenkrát poslali ke zhodnocení jisté odbornici na ruskou klasickou literaturu/její jméno si už nepamatuji/ a to jsem měl štěstí. I té kvalifikované odbornici M.J. Lermontov především svou nádherně melodickou poezií imponoval stejně jako mě. I ona, stejně jako já stavěla Lermontova výš než A.S. Puškina. Moji práci také ohodnotila vysoce kladně.

O 25. únoru roku 1948 se dnes mluví jako o komunistickém puči v někdejším Československu. S tím je možno do jisté míry souhlasit. Je ale smutné, že dnešní ani vysokoškolsky vzdělaní lidé pořádně nevědí co se v oněch osudných únorových dnech roku osmačtyřicátého vlastně dělo.

Leden letošního roku je pryč. A začátek jara, mého zdaleka nejoblíbenějšího ročního období je přece jen o něco blíž. Právě před měsícem, v prvních lednových dnech se na našem webu www. lidemezilidmi.cz objevil můj článek s titulkem ,,Jak na Nový rok, tak po celý rok". Mám ve zvyku dělat si plány i dávat osobní cíle do budoucnosti. Už jsem si na to zvykl a dost dobře bych ani nemohl žít jinak. Pro současný rok 2020 jsem si stanovil mimo jiné i svá předsevzetí v oblasti sportu. Konkrétně musím za letošní rok naběhat 2 000km a najezdit 2 500 km na kole a hlavně věnovat se těmto aktivitám pokud možno denně. Po prvním měsíci roku je samozřejmě předčasné, nebo i nesmyslné něco bilancovat. A přece to dělám. Mohu s klidným svědomím napsat, že ten první měsíc v roce se mi přes všechny menší obtíže vydařil a nejen po té stránce sportovní. Především musím napsat že v posledním prosincovém dni loňského roku, tedy přesně na Silvestra, byla moje mamka propuštěna po náročné operaci z nemocnice.

Na samém konci loňského roku mi vyšel v Kladenském deníku článek o Janu Abrhamovi, mém někdejším kolegovi při práci mládežnického trenéra fotbalu. Stejně jako on jsem držitelem druhé nejvyšší trenérské licence, kterou velká většina současných mládežnických trenérů nevlastní. To ale není vůbec podstatné a nesnižuje to jejich velmi záslužnou práci s mládeží. Do fotbalu navíc dnes mluví kde kdo, aniž by měl alespoň to nejzákladnější odborné vzdělání. Trenéry u mládeže jsou často otcové kluků, kteří fotbal sami aktivně hrají. Na tom nevidím nic špatného. Chyba je jen v tom, že se zaměřují především na své syny a jen ti v mládežnických kategoriích skončí, skončí jako dobrovolní nekvalifikovaní trenéři i oni. Kdo by také dnes dobrovolně pracoval bez nároku na jakoukoli finanční odměnu?

Vánoce, Vánoce přicházejí. To je ale krásné období, všichni si navzájem přejeme krásné svátky a hlavně pohodu a štěstí všichni jsme milí a usměvaví a ochotní pomáhat ostatním, třeba s blbostí, ale pomáháme. Vánoční stromeček je rozsvícený, všechno je umyté a čisté, voňavé cukroví je upečené, všichni jsou napapaní, dárky jsou rozbalené a maminky usměvavé a všichni zpíváme koledy. To je obdivuhodné, ty maminky mají asi baterku, to přece není možné všechno zvládnout a ještě se usmívat.

Studium na Slánské akademii volného času mi maximálně vyhovuje

Brzy uplyne 15 let od doby, kdy jsem začal studovat na Slánské akademii volného času. Tam v současné době skončil podzimní semestr 14. ročníku. Někdy v březnu by měl začít semestr jarní. Já přitom už svou závěrečnou práci na téma Karel Hynek Mácha-největší představitel českého romantismu za 14. ročník už odevzdal někdy začátkem prosince. Jsem pamětníkem I. ročníku Slánské akademie a od té doby jsem absolvoval všechny. Ale absolvoval není to správné slovo. Napsal jsem 14 závěrečných prací a 13 jich bylo vyhodnoceno kladně. Jestli tomu tak bude i u té čtrnácté z právě probíhajícího ročníku se dozvím někdy na jaře letošního roku, kdy teprve začne probíhat jeho jarní semestr. Pracuji sice s velkým předstihem, ale zato na přednášky akademie v poslední době prakticky vůbec nedocházím. Vedení akademie mi to s velkou benevolencí toleruje. Chodit pravidelně na přednášky by bylo pro mě velkým problémem. Jednak z časových důvodů/přednášky jsou vždy v sobotu a to mám služby u svého zaměstnavatele v pražských Bohnicích/, a hlavně z důvodů mého psychického onemocnění. Na přednáškách ve Slaném bývá větší množství lidí, kteří jsou na rozdíl ode mě duševně zdraví. V takovém prostředí se díky svým fobiím necítím dobře a už z minulosti vím, jak se mi často na přednáškách udělalo psychicky špatně. Snad nejhorší byly první ročníky, kdy se musela napsaná práce ještě navíc obhajovat na osobních pohovorech. Sice jsem uspěl, ale brzy poté musel být hospitalizován na psychiatrii. V současné době nemusím nic obhajovat a nemusím se ani přednášek účastnit a to mi maximálně vyhovuje. Stačí jen napsat práci na jisté úrovni. I téma si mohu svobodně vybrat, jen musí být z oblasti historie, nebo umění.

Krátce před nedávnými vánočními svátky nastoupila moje matka do kladenské nemocnice na ortopedické oddělení. Čekala ji v jejích jedenaosmdesáti letech náročná reoperace endoprotézy v koleni. Dvanáct let stará endoprotéza už dosloužila, bylo třeba ji vyjmout a voperovat novou. Klidně se tedy mohlo za takových okolností i vzhledem k matčině pokročilému věku jednat o dvě samostatné operace. Z toho jsem měl také největší strach. Dvě operace pod narkózou u ženy, která již překročila osmdesátku věku musí být určitě rizikové. Kladenští ortopedové však zvládli reoperaci na více než výbornou. A hlavně, nejednalo se o operace dvě, ale pouze jednu. Lékaři úspěšně zvládli výměnu staré endoprotézy za novou v jediném operačním zákroku, třebaže to muselo být jistě velmi náročné. Doufám, že tím nijak nesnižuji zásluhy všech lékařů, kteří se na náročném zákroku mé matky podíleli, ale můj upřímný dík patří především primáři kladenské ortopedie Janu Denigerovi, který byl prvním operatérem. Mám k tomu své osobní důvody i ze vzdálenější minulosti. Primář Deniger úspěšně operoval mou matku už při prvním voperování staré endoprotézy. Ta jí vydržela dlouhých 12 let.

Vzpomínám na svá klukovská léta, kdy jsem tak vášnivě četl a později i sbíral tzv. ,,mayovky" i další dobrodružné knihy o Indiánech a divokém západě. Byly to ovšem knihy klasických autorů dobrodružné literatury, vedle Karla Maye mezi ně patří například spisovatelé Grey, Cooper, Curwood, Altsheller a jaksi nade všemi stojí Ernest Thompson Seton, který mezi severoamerickými Indiány celá léta žil a podal o nich nejdokonalejší svědectví. Dodnes mám množství těchto knih doma. Klukovská léta jsem prožíval za tzv. totality a proto se mi tehdy nedostaly naštěstí do ruky tzv. Rodokapsy, plné vesměs neuvěřitelných až komicky nesmyslných příběhů plných krve. Rodokapsy začaly ale téměř masově vycházet hned po listopadu 89 a pár jich mám doma dnes také.

Když jsem je četl poprvé, bylo mi už dost přes dvacet let a měl jsem naštěstí také dost soudnosti abych je mohl ohodnotit a díky tomu hned rázně odmítnout. Zájem o Indiány a divoký západ mě ale neopustil. Jen jsem o něm začal shánět jiné knihy, totiž literaturu historického faktu. Brzy jsem si oblíbil naše autory zabývající se touto tematikou, především Václava Šolce a Miloslava Stingla. Oba podávají svědectví o Indiánech a divokém západě na základě historicky doložených faktů a osobních dlouholetých studií.

Psy mám rád odmalička. Ještě jsem ani nechodil do školy a už jsem měl svého oblíbence u příbuzných v jižních Čechách. Jmenoval se Bobík a byl tenkrát věkem starší než já, tehdy ještě předškolní dítě. Mé vzpomínky na něj jsou stále živé. Dokazuje to fakt, že mnohem později v již dávno dospělém věku jsem choval doma postupně tři morčátka. A všechna měla jedno stejné jméno - Bobík. Morče bylo vlastně jediné zvířátko, které jsem za celý život měl. Na nic většího jsem si netroufl. Láska ke psům mě ale neopustila nikdy. Vždy, když nějakého vidím, mám cukání si ho pohladit. Sám jsem ale psa nikdy neměl. Když už jsem uvažoval, že bych si mohl nějakého pořídit, nakonec jsem to zamítl. Bydlím v paneláku a především mám málo času. Nemohl bych se mu dostatečně věnovat. A za takových okolností by pes trpěl. Potřebuje především dostatek pohybu a každodenní venčení. To bych mu nemohl poskytnout a proto si psa nepořizuji.