Chtěla bych se pozastavit a popřemýšlet o tom, kam jdou lidé s bolavou duší, ať už jsou ve starším věku či mladiství. Výskyt duševních onemocnění (deprese, schizofrenie, maniodepresívní psychóza) propuká přibližně okolo dvacátého roku věku, pokud dotyčný má nějakou genetickou dispozici v rodině na toto onemocnění nebo prodělá nějakou infekci nebo se mu stane úraz.

Za necelého půl roku mi bude 52 let a přes 22 let jsem v plném invalidním důchodu (dnes invalidní důchod 3. stupně) s diagnózou těžká až extrémní porucha osobnosti. Od roku 1991 jsem docházel ambulantně k lékaři, se kterým jsem byl maximálně spokojen a myslím si, že za těch téměř 25 let mě dokonale poznal a nesčetněkrát velmi pomohl. Letos v létě však jako ambulantní psychiatr skončil a odešel do starobního důchodu. Velmi mě to psychicky vzalo. Na pana doktora jsem se mohl vždy spolehnout a najednou k němu nebudu chodit na pravidelné kontroly. Do ambulance nastoupila nová lékařka, a k ní jsem byl automaticky přeřazen.

Spolek Dobré místo realizuje od začátku dubna 2015 ve spolupráci s Psychiatrickou nemocnicí Bohnice dva projekt financované z Norských fondů. První z nich s názvem Peer aktivity zahrnuje tři tvůrčí dílny - literární, publicistickou a divadelní. Dílny budou v Bohnicích po skončení projektu v dubnu 2016 pokračovat minimálně další rok. Chceme je udržet co nejdéle. Zvláště divadelní a literární dílna zaujaly spoustu lidí, kteří mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním

Spolek Dobré místo zaměstnává téměř dvacet lidí s vážným duševním onemocněním. Většina z nich se věnuje novinářské práci na webovém portálu Lidé mezi lidmi a spolupracuje na realizaci dvou projektů financovaných z Norských fondů. Projekty by měly přispívat k destigmatizaci psychiatrických pacientů a k prosazování reformy psychiatrické péče.

Již delší dobu mě čas od času napadne, že snad musím být mrtvá. Ne že by to cokoliv vysvětlovalo, ne není to odpověď na mé otázky. Je to existenciální pocit. Své úmrtí datuji do roku 2001. Tenkrát jsem s opravdovou vážností věřila tomu, že jsem mrtvá, když jsem se ocitla na místě, kde všechno a všichni byli bílí a já jsem z tohoto záhrobí volala mámě, že jsem v Bohnicích. Předpokládejme, že bych tenkrát opravdu zemřela a nepamatovala si svoji smrt? Jak bych potom poznala přechod ze života do záhrobních sfér?

Nezisková organizace Dobré místo, z.s. zve do svých nových prostor v pavilonu 19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde v rámci festivalu Babí léto 2015 pořádá Setkání na Dobrém místě.

Kdo má zájem, ať přijde v sobotu 12. září mezi 13. a 18. hodinou informovat se o činnosti a plánech, prohlédnout si výtvarný ateliér a posedět při občerstvení v příjemném prostředí – představí se literární a publicistická dílna autorským čtením.

V květnu se náš spolek Dobré místo přestěhoval do areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. V rámci projektu Peer aktivity financovaného z Norských fondů zde nabízíme pacientům tři dílny – literární, publicistickou a divadelní. Na vedení dílen se podílejí zaměstnanci Dobrého místa, kteří mají vzdělání i praxi v oblasti literární, publicistické nebo divadelní tvorby a současně mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním.

V letošním létě nás provázejí až extrémní vedra, navíc spojená s nadměrným suchem. V takových podmínkách je větší nebezpečí především depresivních stavů, ale i projevení se dalších psychických poruch. V červenci jsem byl v psychiatrické léčebně Sadská a všichni pacienti tam ustavičně hledali stín pod letitými stromy, nebyli schopni nějaké větší fyzické námahy, jen posedávali na lavičkách ve stínu a povídali si o svých problémech. Vyhýbat se jakékoli fyzické nebo psychické zátěži v takových vedrech je jistě ze somatického hlediska správné. Ale já si přesto myslím, že lidé fyzicky zdraví a jen s psychickými potížemi, by měli být v životě ustavičně aktivní od rána do večera a přitom střídat psychickou zátěž s fyzickou (v parném horku samozřejmě uváženě a střídmě). Pak nemají čas přemýšlet o svých problémech a může se stát, že na ně i zapomínají.

Bylo mi zhruba před půl rokem 51 let. Jsem hodně kolektivní typ. Mám rád legraci a velmi si vážím upřímného kamarádství a přátelství. Za svůj život jsem měl spousty kamarádů i kamarádek a pohyboval jsem se v celé řadě kolektivů. Začínalo to už na základce i později na gymlu. Pak přišla pedagogická fakulta (kterou jsem ze zdravotních důvodů nedodělal) a opět perfektní kolektiv. A když jsem začal pracovat, vždy jsem vyhledával dobré kamarády a cítil se mezi nimi jako ryba ve vodě. Ani, když jsem ve svých 30 letech onemocněl a dostal důchod, nic se na tom nezměnilo.