Moje zahrada v zahrádkářské kolonii,,Pod Průhonem" byla mým strašákem v posledních týdnech. Sám jsem na ni prostě nestačil.Už jsem kvůli tomu začal mít i psychické problémy. I když jsem pěstoval jen plodiny, které se nemusí zalévat, nebylo mi to nic platné. Plevel se také nezalévá a jak se mu daří.

Všechno to začalo při mých prvních hospitalizacích, ještě před přiznáním plného invalidního důchodu v Horních Beřkovicích. První hospitalizaci jsem tam prodělal v roce 1986. Zvláště v dřívějších letech jsem se v někdejší léčebně, dnes nemocnici dokázal během roku otočit až třikrát. Co na tom , že se jednalo o hospitalizace krátkodobé/třeba i na jeden pouhý týden/.Vše dopadlo tak, že jsem tehdy chodil do Beřkovic s drsným režimem rád. Našel jsem si tam totiž spoustu dobrých kamarádů. S mnohými jsem byl potom v písemnémnkontaktu i po propuštění. Vyhovovalo mi především jedno. Byli jsme si tam všichni rovni. Nikdo mi nemohl říct, jako v běžném civilním životě: ,,Ty jsi byl zase v tom blázinci".

Zažil jsem v životě hodně lékařů, hlavně psychiatrů.Více než odborné znalosti mě vždy zajímal jejich charakter a přístup k pacientům. Někteří byli dobří, jiní horšími a někteří vyloženě špatní.U doktorů jsem se často setkával s tendencemi jakési nadřazenosti vůči ,,obyčejným" lidem a svým způsobem i namyšlenosti na jejich doktorský titul. Málokterá vlastnost je mi tak protivná, jako ta, když se někdo vyvyšuje nad druhé. Lidé jsou si přece rovni. To je základní výklad nejen z bible,ale i ze zcela protikladného marxismu. Měl jsem však možnost poznat i lékaře , kteří jednali s pacienty jako rovný s rovným. Mnoho jich sice nebylo, ale naštěstí našli se i takoví. Pro charakter a citlivý přístup k pacientům jsem obdivoval například svého obvodního lékaře MUDr. Janka, svého zubního MDdr. Ullrycha, svou bývalou psychiatričku ještě z Beřkovic Mudr.Věrku Bínovou i některé další. Jeden z lékařů, ale svým charakterem ty více jmenované přece jen vysoko převyšuje. Je to můj současný Petr Petráček. Charakterově lepšího lékaře jsem v životě nepoznal.

Před přiznáním plného invalidního důchodu,jsem odpracoval pouhých deset let. V mých třiceti letech mi tento typ důchodu přiznali. Od této doby ho pobírám nepřetržitě. I při důchodu,který mám nízký jsem se snažil pracovat. Začínal jsem jako externí novinář v různých regionálních, ale i celostátních listech. Pak jsem asi dva roky působil ve středisku pro lidi s duševním onemocněním zvaným BAOBAB. Nutno podotknout, že zaměstnání před přiznáním důchodu jsem jako již nemocný hodně strádal. Dělal jsem všechno možné od vychovatele na učilišti, přes učitele na ZŠ, sanitáře na interním oddělení až po různé dělnické profese. Nejdéle jsem vydržel necelé dva roky jako vychovatel. V některých zaměstnáních jsem naopak vydržel jen několik měsíců. Byly to tenkrát pro mě těžké doby. Za těch deset let před důchodem jsem poznal celou řadu nadřízených. S některými jsem vycházel celkem dobře, s jinými už hůře a s některými vyloženě špatně. Dodnes mě mrzí, že nedokázali pochopit moji nemoc. Lidé s duševním onemocněním budou mít vždy podobné problémy jako já. Navenek vypadají zdravě, ale do jejich duše nikdo nevidí. Jaké štěstí, že se mi podařilo dostat do Zapsaného spolku ,,Dobré místo", kde jsem před asi šesti lety začínal, jako novinář. Zatímco před důchodem jsem u jednoho zaměstnavatele vydržel nejdéle necelé dva roky/většinou však jen několik měsíců/, v ,,Dobrém místě" působím již šestým rokem, což je v podstatě nejdelší doba ze všech jeho zaměstnanců. Taková změna? Jak je to možné? V čem je ten zásadní rozdíl? Zdaleka ne jen v tom, že pracuji ve výborném kolektivu spoluzaměstnanců.

Je sebevražda řešením kritické životní situace? Tento dotaz mi tak trochu připomíná Shakespeara jeho tragédii Hamlet s ryze Hamletovskou otázkou: ,,Být,či nebýt". Sám mám za sebou asi 5 sebevražedných pokusů. To, že ke všem došlo v době, kdy jsem ještě neměl invalidní důchod, což je období před nějakými 25 lety mě neomlouvá. V posledních dnech a týdnech jsem byl v kritické situaci. Co bylo její příčinou?

Mám velmi kladný vztah ke zvířatům a přírodě. Jako malá holka jsem chovala několik druhů domácích zvířat pořízených většinou ve Zverimexu. Dnes je obchodů se zvířaty mnohem více, například Pet Centra, Super zoo nebo Zoo v obchodním domě Oáza. Lze v prodejnách pořídit i velké papoušky Kakadu nebo Ara anebo opičky kosmany zakrslé jejichž pořizovací cena je pro mnoho obyčejných lidí katastrofická, tudíž nemůže si je pořídit každý.

Pracovali jsme spolu v bohnickém Peer klubu dva roky. Chodili jsme spolu trénovat fotbal pravidelně každé úterní odpoledne s bohnickým týmem. Spolu jsme se zúčastnili mezinárodního fotbalového turnaje v bavorském Mnichově. Tenkrát jsme spolu bydleli na dvoulůžkovém pokoji v mnichovském hotelu. Tenkrát, když jsme my oba psychicky nemocní vyrazili do centra Mnichova, oboum se nám udělalo špatně. Tenkrát jsme se v této pro nás kritické situaci jeden druhého podporovali. To jsou mé nejdůležitější vzpomínky na kolegu a především skvělého kamaráda ze Zapsaného spolku ,,Dobré místo" Andreje. Za ty dva roky jsme spolu něco prožili.Pamatuji se ještě jak na jiném mezinárodním turnaji, tentokrát v českých Neratovicích jsem dělal svoji reportáž se zahraničními protihráči jen díky Andrejovi, který dokázal mé dotazy i odpovědi skvěle tlumočit. A bylo mu přitom úplně jedno jestli anglicky, nebo německy. Rodilý Kazach Andrej zvládá na rozdíl ode mě hned čtyři jazyky. Já s ním mohl mluvit jen česky, nebo rusky.

Vzpomínám na dobu svého ranného dětství. Od třetí třídy základní školy jsem přestoupil na výběrovou jazykovou školu. Jaká v tom byla zásadní změna? Tenkrát v první polovině 70. let se vyučovala hlavně ruština. My ji na jazykovce měli o rok dříve, než na klasických základkách. A od páté třídy přibyl další jazyk. V mém případě se jednalo o francouzštinu. Zpočátku mi oba jazyky/hlavně ruština/šly velmi dobře. Z obou jsem měl jedničky. Přesto jsem si nějaký bližší vztah k nim nedokázal vytvořit nikdy. Rusky se dodnes domluvím dobře. S francouzštinou už je to horší. Mnohem více než jazyky mě vždy přitahovaly jiné obory. Byla to historie a literatura. Přitahují mě dodnes. U známého/dnes žel již nežijícího/ českého hradologa profesora Tomáše Durdíka jsem mnohem později/již jako invalidní důchodce/ studoval české hrady a získal titul Mgr.Srašně mě to bavilo a mohl jsem dosáhnout více. S Durdíkem jsme si vyloženě padli do oka.

V posledních dnech se ustavičně zaobírám polemikou zda si mám zatím ponechat naší zahradu v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod průhonem", nebo ji prodat. Ještě docela nedávno jsem měl jasno. Zahradu pustím. Během pouhých několika dní se začaly mé názory měnit. Co je hlavní příčinou? Jednak to,že se mi během pouhých dvou dní podařilo dát poustnoucí zahradu do vyhovujícího stavu, dále pak bohatá úroda jahod, angreštu, a červeného rybízu.