Pozorováním svého okolí jsem nabyla dojmu, že lidé se dělí do dvou hlavních skupin – na lidi psí a lidi kočičí. Pak jsou ještě výjimky – ti, kteří mají jiné zvíře, ti co nemají žádné z těchto dvou zvířat a takzvaní obojživelníci. Tím nemyslím, že by se řadili mezi žáby a podobnou havěť, ale že mají doma oba živly – psa i kočku. My jsme obojživelníci.

S přelomem roku má snad každý z nás sklony k hodnocení roku uplynulého a hledání plánů, cílů a předsevzetí do toho nového. Naše nespokojenost se světem a sebou samými má často za následek, že si klademe nedosažitelné cíle, příliš dlouhodobé plány a nereálná předsevzetí. Fakt, že je pak neplníme, nám bere radost i chuť pouštět se do něčeho dalšího. Sami sobě tím házíme klacky pod nohy a ještě jsme pak naštvaní na celý svět.

Vánoce jsou svátky klidu. Tedy měly by být. Když jsem se tak potloukala na předvánočním tržišti, koukala na bruslící děti a uštvané výrazy matek, bylo mi tak trošku smutno. Marně jsem hledala v očích kolemjdoucích ty ohníčky radosti. Kam se ztratilo to kouzlo vánoc z dětství, kdy jsme dychtivě a zvědavě očekávali Ježíška a štědrovečerní večeři nedočkavě hltali? Kam se ztratily dny naplněné očekáváním a nadějí? Kde jsou ty úžasné vůně koření, cukroví a jehličí? Ztratili jsme je na cestě k dospělosti nebo je v nás zabil komerční boj o zákazníka?

Opravili nám chodníky. To je samo o sobě docela záslužný krok. Panelákové sídliště postavené v sedmdesátých letech, nyní v nových zateplených barvách šílených odstínů, to už nutně potřebovalo. Má novou dlažbu a obrubníky, několik málo nových parkovacích míst, pár stromků, keříků a laviček, k tomu krásné dětské hřiště. Ubylo terénních překážek a vypadá to úhledně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že to je jen lepení starých děr novou tapetou.

„Fuj, Vánoce,“ vybafla na nás prodavačka v květinářství, když jsme se šli ptát, jestli mají andělské zvonění. „Je teprve konec října, to máme ještě Dušičky. Vánoce vybalíme za čtrnáct dní, tak se pak přijďte zeptat,“ dodala.

„Kam jsem jen mohla dát tu průkazku na autobus?“ Ptala jsem se sama sebe, coby dítko školou povinné. Prohledala jsem tašku, učebnice, psací stůl. A všechno aspoň třikrát. Vždy se mě v takovýchhle chvílích zmocňovalo zoufalství a bezmoc a pravidelně jsem se utíkala ke svému otci, který (nevím, jak to dělal) vždycky všechno našel. A třeba v tom stolku, který jsem já předtím několikrát prohledala. Jeho metodu jsem dlouho nedokázala používat.

Tento text je určen všem osobám se zdravotním postižením, které mají utkvělou potřebu páchat dobro. Berte můj příběh jako vyléčení z dobrodiní.

Přišel známý s tím, že je můj přítel, že chápe můj těžký život s nemocí, že je vlastně velmi naštvaný na mého bývalého manžela, který nehodlá platit výživné… a ať mu na chvíli půjčím pár peněz. Úroky prý budou královské a vše splatí ještě před dohodnutým termínem.

Ten krásný čas vánoční u mě začíná již 1. prosince. Letošní rok však začal poněkud netradičně. Ještě v postýlce jsem dobrušku (osobní asistentku) požádala o výrobu adventního věnce a další zdobítka bytu pro oslavu narozenin Ježíška. Výraz v jejích očích byl velmi vysvětlující, adventní věnec nebude a byt maximálně vyčistí, avšak rozhodně nenazdobí.

Člověk je tvor společenský. Žijeme ve skupinách, rodinách, vesnicích, na sídlištích a ve městech, která z letadla nápadně připomínají hemžící se mraveniště. Většinu života se snažíme najít rovnováhu mezi snahou být součástí společenství a touhou být něčím výjimečný. Počínaje uvědoměním si své identity v prvním období vzdoru, pokračujíc partičkami a zájmovými kluby, přes pubertální vzdor a hledání partnera až po vyzrálé ambice a zakládání rodiny. Stále hledáme svou vlastní rovnováhu.