Jako zaměstnanec Zapsaného spolku ,,Dobré místo" působím v Psychiatrické nemocnici Praha Bohnice asi 4 roky. Zpočátku jsem tam měl pouze jedinou funkci-novináře. Po dvou letech mi v bohnickém Peer-klubu přibyla další funkce-pomocného Peera. ,, Dobré místo" totiž začalo úzce spolupracovat s místním Peer Klubem. Každý člen Dobrého místa má alespoň jednou za týden svou ,,funkci" v Peer Klubu. Někdo učí angličtinu, jedna spolupracovnice dokonce španělštinu, jiní provádějí s místními rukodělné činnosti. Já mám na starosti vedle své už tradiční novinařiny deskové hry. A tato činnost mi vyloženě sedí. Vždy jsem byl ,,hračička". A to už od dětství. Nepustilo mě to nikdy. Co jen radosti mi přináší zahrát si s pacienty karty, nebo třeba jen ,,Člověče nezlob se". V Peer klubu v této funkci působím již dva roky. Jen šachy mi nikdy nešly.

Jen co jsem na ,,základce" zvládl schopnost čtení, začal jsem hodně číst. Pamatuji se, že snad nikdy jsem nečetl pohádky. Začínal jsem hned s dobrodružnými knihami. Karel May, Jules Verne, James Olliver Curvood, Zane Grey to bylo něco pro mě. Tyto knihy jsem četl snad už ve druhé třídě základní školy. Autorem, který na mě zapůsobil nejvíce byl však někdo jiný. Jednalo se o jistého skautského vedoucího Jaroslava Foglara. Jeho knihy byly tenkrát na indexu a nesměly se vydávat. V antikvariátech se sehnat nedaly. Horko těžko jsem je sháněl po kamarádech i za cenu až nekřesťanského přeplácení. Podařilo se mi tímto způsobem sehnat snad všechny tehdy dostupné. Po listopadu roku 1989, kdy už pan Foglar na indexu nebyl a jeho knihy se běžně vydávaly, jsem svou sbírku ,,Foglarovek" zkompletizoval. Dnes mohu klidně napsat, že ji mám zcela kompletní. Jaroslav Foglar na mě dokázal až neuvěřitelně výchovně působit.

Ondru Rubeše jsem poznal někdy před šesti lety, kdy jsem začínal jako novinář v Zapsaném spolku Dobré míso Ještě v pražském Ondřejově. Hned mi jako velký odborník na počítače a notebooky padl do oka-Už v Ondřejově mi opravil notebook to ochotně a zadarmo.

Společně jsme pak prožili několik stěhování po Praze - Nejprve do Modřan, pak do Bulharské ulice a nakonec skončili v Psychiatrické nemocnici Praha Bohnice. Tam jsme ale s Ondrou pracovali společně jen krátce. Ondra Rubeš totiž na čas přesídlil i se svou přítelkyní do středočeské Příbrami. I na toto období mám však hezké vzpomínky. Zaviroval se mi tenkrát totiž notebook. Jak tuto situaci řešit? Stačilo zavolat Ondrovi a ten mi na dálku přes program Team Veaver můj počítač odviroval. A opět zcela zadarmo. Jaká byla moje radost, když se Ondra po krátké příbamské anabázi do Prahy vrátil?

Je to jistě náročný životní styl. Já již si na něj ale zvykl a už mi to ani nepřijde. Mám zvláštní životní styl. Přes den běhám mámě po nákupech, nebo na zahradu. Po nocích píšu své články pro náš web www.lidemezilidmi.cz. Naštěstí mám časté problémy se spánkem, takže to takhle jde dělat. Vůbec jsem nespal asi tři dny po sobě. Pamatuji se, že za jedinou noc jsem napsal i sedm článků. A další dvě noci jsem pokračoval ve stejném stylu, i když článků už bylo méně. Po těch třech nocích nespavosti a ustavičného psaní jsem pak totálně psychicky odpadl a dá se říci, že i nervově zhroutil. Poté jsem usínal i ve dne a byl totálně vyčerpán. I takhle jde žít. Mrzí mě jen jedno. Pak jsem se na zahradě třeba dva týdny neobjevil, zahrada začínala pustnout. Zahrádkáři mi to vyčítali, aniž by věděli co mám za sebou. Tenhle problém by měl teď odpadnout, protože zahrady se chci za každou cenu zbavit. Mám si ji nechat sebrat bez jakékoli finanční náhrady? Jediným řešením je ji co nejrychleji prodat.

V poslední době jsem měl problémy se zahradou v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod Průhonem". Její údržba je náročná. Zahrada je veliká a jsem na ní sám. Nebyl jsem tam asi 14 dní. Když jsem tam pak po těch dvou týdnech přišel, sám jsem se zhrozil, co tam za tu relativně krátkou dobu narostlo plevele. Ještě větším problémem se ukázaly mandelinky. Ty mají sice všichni zahrádkáři, kteří pěstují brambory na zahradě všichni, ale nejvíc jsem jich tam měl snad já. Také jsem si za to musel vyslechnout kritiku od představenstva zahrádkářské kolonie. Co dělat? Ostatní zahrádkáři mandelinky alespoň obden sbírají a já se na to za ty dva týdny ,,vykašlal". Vyřešil jsem problém po svém. Všechny brambory jsem okamžitě vyryl. A to za cenu velkých ztrát. Brambory se normálně sklízejí v září a já sklízel už v červnu. Sklidil jsem asi 10 kg ještě malých brambor. Mandelinky mají tendenci přelétávat z jednoho záhonu na druhý. A zahrádkáři mě osočovali, že přelétávají především ode mě k nim.

Chodila jsem do druhé třídy, když se moje maminka rozhodla, že bych se měla učit cizí jazyk. Složila jsem přijímací zkoušky a od třetí třídy jsem navštěvovala základní školu s rozšířenou výukou cizích jazyků, kde jsem se učila rusky, a od páté třídy pak francouzsky. Tento jazyk nás učila paní Delišová, na kterou ráda vzpomínám, protože nás toho naučila opravdu hodně.

K mým nejlepším kamarádům v Psychiatrické nemocnici patří o mnoho let mladší pacient Marek Rychtera. V Bohnicích je již několik let./já jsem zase rekordm.an na počet hospitalizací v psychiatrických zařízeních , takže si nemáme co vyčítat/.

Moje matka prožívá v letošním roce vyloženě smolné období. Lze bez jakéhokoli přehánění napsat, že ji stíhá jedna smůla za druhou. Vše začalo v polovině března letošního roku. To zemřel ve věku 84 let můj otec a její manžel, se kterým žila v manželském vztahu téměř 50 let, tedy vlastně celý svůj dospělý život.

Nejsem žádná sportovní hvězda. Bruslit jsem se nenaučil dodnes a to ani na in-line bruslích. Se sjezdovým lyžováním to také nikdy nebyla žádná sláva. Největší mou předností byla vždy fyzická kondice. Ta se hodně zlepšila, když jsem začal běhat mámě po nákupech. On je totiž trochu rozdíl běžet jen tak, a běžet třeba s desetikilovým nákupem v batohu na zádech.