V neděli 14. dubna jsem se zúčastnil fotbalového turnaje FOKUS CUP v Neratovicích. I když jsem díky katastrofálnímu vlakovému spojení dorazil opožděně a nemohl tak odehrát všechny zápasy, nastoupil jsem za lepší z našich dvou týmů CDZ Praha, který skončil na 4. místě. Přestože mám díky více než 850 naběhaným kilometrům od začátku letošního roku i účastí na téměř všech fotbalových trénincích natrénováno, se svým výkonem na turnaji jsem zklamán. S kondicí jsem také určitě problémy neměl. Fotbal ale není jen o běhání.

Vzpomínám na své začátky v bohnickém Peer klubu. Je to už půldruhého roku, kdy jsem tam začínal jako pomocný peer. Není to tak dlouho a přece mi to připadá už dávno. Za tu dobu prošlo Peer klubem větší množství pacientů. Někteří se po propuštění z bohnické nemocnice opakovaně vracejí zpět. Ve vedení klubu mám už třetího šéfa, tedy teď vlastně šéfovou.

Pokud by se mě někdo zeptal, kterého z našich beletristických spisovatelů mám nejraději, odpověděl bych okamžitě. Jen by to byli dvě osobnosti-Karel Hynek Mácha a Jaroslav Hašek. Máchu si nechám do svého seriálu o romantismu, ale o Haškovi napíšu hned. Jeho nezapomenutelné ,,Osudy dobrého vojáka Švejka" mám samozřejmě ve své více než dvoutisící svazkové knihovně a ustavičně se k nim vracím. Haškův humor je naprosto nenapodobitelný a unikátní. Jako člověk odkojen v dětství Jaroslavem Foglarem, nemám rád sprostá a vulgární slova, ale k Haškovi tak nějak tyto výrazy patří. Bez nich by nebyl Hašek Haškem a proto mu je rád a ochotně toleruji. A že jich v jeho knihách je. To, jak a jakým způsobem dokázal zesměšnit První světovou válku i celý prohnilý rakousko-uherský systém mě fascinuje.

Novinářské práci se věnuji asi 20 let. Snad proto ji mohu tak trochu srovnat s detektivkou a především detektivním pátráním. Že to nejde dohromady? Pokusím se přesvědčit o opaku. Kdysi jsem psal pro jisté celostátní noviny články o historicko-architektonických památkách do jejich kulturní rubriky. Psaní takových článků považuji za nejsnazší, protože můžete čerpat z odborné literatury a vlastně jen nějak pozměňovat původní text, aby nešlo o vyložené opisování. Má to ale jeden háček. K takovýmto textům patří i příslušné fotografie památky o které píšete. Já vždy psal především o hradech a hradních zříceninách. Tuto tématiku jsem také vystudoval a osobně navštívil na 180 hradů a zřícenin. Nalézt a navštívit hrady typu Karlštejna, Křivoklátu, nebo rozsáhlé zříceniny jako Okoř, Trosky, nebo Rábí je samozřejmě velmi jednoduché a primitivní. Něco úplně jiného je hledat hradní zříceniny, které téměř nikdo nezná, zbylo z nich jen pár rozházených kamenů z původního zdiva, nebo v krajních případech ani to ne a někdejší hrad připomínají jen prohlubně zbylé z původních příkopů, případně obytných staveb. A právě takových zřícenin je v naší republice většina. Názvy někdejších hradů jako jsou např. ,,Ježov", ,,Sobín", ,,Hlavačov", nebo tzv. ,,Hrad u Čtyřkol",u kterého se dokonce nezná ani jeho původní skutečné jméno asi nikomu nic neříkají. A přece ve své době existovaly a některé byly dokonce velmi významnými hrady. Například ,,Hlavačov" na Rakovnicku měl být na začátku 13. století tím, čím byl o něco později velmi známý královský hrad Křivoklát. Žel se jednalo ještě o hrad tzv. přechodného typu/mezičlánek mezi starším hradištěm a novějším hradem/, který byl z větší části dřevěný a proto asi po 50 letech existence zcela vyhořel. Dnes v místech, kde kdysi stával není snad jediný kámen a připomínají ho pouze ony prohlubně. Nalézt ho však pro mě nebylo nijak obtížné, protože v jeho těsné blízkosti vede turisticky značená cesta.

Vlastním přes 2 000 svazků knih, ve své garsonce už je nemám kde skladovat a část knih proto musím mít v matčině bytě 3+1. Přesto je mi to ale stále málo a knihy sháním všemi možnými způsoby dál. V klasických knihkupectvích je přitom prakticky nekupuji. Důvod? Jejich cena je až nekřesťansky přemrštěná. Zato ,,vymetu" kdejaký kladenský, nebo pražský antikvariát, ale i tam jsou často ceny na mě-invalidního důchodce III. stupně dost vysoké. V poslední době jsem přišel na jiný způsob získávání knih. Na některých vlakových nádražích jsou nevelké knihovničky s odloženými knihami, které si cestující mohou vzít zcela zdarma jako ,,čtení do vlaku". A tím se dostávám ke svému novému koníčku. Už mám zjištěno, na kterých nádražích takové knihovničky existují a jen během měsíce března jsem takto navštívil opakovaně například vlakové nádraží na zastávce Kladno-město, nebo stanici Praha-Dejvice a na kole jsem proto neváhal zajet ani na 25 kilometrů vzdálené veliké nádraží v Kralupech nad Vltavou. Sehnal jsem hned několik pro mě vášnivého čtenáře i sběratele velmi zajímavých knih. Jen namátkou uvedu dva mé oblíbené klasiky Waltera Scotta a jeho historický román ,,Waverley", nebo představitele tzv.,,Lumírovců" Julia Zeyera a jeho román ,,Jan Mária Plojhar". Knih jsem si samozřejmě odnesl více, ale vždy tak nejvíce tři nebo čtyři. V titulku jsem slovo ,,rabování knihovniček" uvedl spíše s humornou nadsázkou. Já si sice některé knihy, které pro mě mají cenu, nejen čtenářskou, ale i sběratelskou odnesl, ale zato více knih, které pro mě cenu nemají do knihovniček dodal. S radostí se zbavuji knih tzv. ,,Červené knihovny" z edice ,,Večery pod lampou", které chtěl kdysi soused z domu dát do sběru a já je na něm vymámil. Zbavuji se ale i tzv. současné moderní literatury, která mi jako čtenáři nevyhovuje. A kdo dnes čte Scotta, nebo Zeyera, byt se jedná o skutečné klasiky?

Jak má člověk přistupovat k životu, především k osobním ranám a tragédiím? Má je pokorně snášet a přijímat, nebo jim za každou cenu i třeba jako poražený vzdorovat a bouřit se proti nim? Odpověď na tuto otázku není samozřejmě jednoduchá a už vůbec ne jednoznačně jasná. Vždy záleží na jednotlivci a jeho přístupu k životu. Jaký názor zastávám já? Nechám za sebe mluvit dva představitele ruské, respektive sovětské literatury, které jsem v minulosti studoval. Prvním je Lev Nikolajevič Tolstoj, druhým Nikolaj Alexejevič Ostrovskij. Postavím proti sobě dvě stěžejní díla obou autorů. U Tolstého to bude rozsáhlý čtyřdílný román ,,Vojna a mír" u Ostrovského román ,,Jak se kalila ocel". Oba dva jsem četl, oba dva viděl i ve filmovém zpracování. Tak snad se mohu pokusit o hodnocení. Pokud bych se měl vyjádřit k umělecké hodnotě obou děl, jednoznačně by měl navrch Lev Tolstoj. Ale pokud bych měl hodnotit názory obou, dal bych přednost Ostrovskému.

Je vinen kapitán? Aneb kořeny romantické nespokojenosti

Četl jsem krátkou romantickou povídku francouzského romantika Alfréda de Vigny s názvem ,,Příběh o červené pečeti“. Jejím hlavním hrdinou je sympatický kapitán plachetnice, který vezl jistého mladíka s manželkou do ,,deportace“. Oba měl rád jako vlastní děti. Oba ale do deportace odvezl. Svůj nelidský rozkaz tak nakonec splnil. Proč? Vždyť ten deportovaný chlapec přece nic neudělal. Celé jeho provinění bylo několik posměšných básniček na vládu direktorů, která si o posměch přímo říkala. Jak to mohl kapitán udělat? Proč ten nesmyslný rozkaz nějak neobešel?

O tom, jak mám rád vlastně všechna zvířata, snad kromě hadů, ze kterých mám naopak fobii, jsem už na náš BLOG psal. Nic se ale nemá přehánět. Mě se už až přehnaná láska ke zvířatům v některých případech málem nevyplatila. Jak už jsem psal mám patrně nejraději psy. Vždy když nějakého vidím mám ,,cukání" si ho pohladit. A někdy to i udělám. Vynadáno od majitelů čtyřnohých miláčků jsem dostal mnohokrát. Někdy zašli psí majitelé při svých výtkách tak daleko, že jsem se neovládl a došlo k ostřejší výměně názorů. Naštěstí vždy jen slovní. Asi 5x mě pes, kterého jsem špatně odhadl dokonce i kousl, spíše škrábl zuby. U lékaře jsem ale proto nebyl nikdy a vzteklinu snad nemám.

Běhám pravidelně asi 3 roky. Patrně se u mně již vytvořila na běhu a pohybu vůbec jistá závislost. Lidé, co mě znají si patrně myslí, že běhám kvůli fyzické kondici. To je ale pravda jen z části. Pokud mám být upřímný, musím napsat, že dokonce z té mnohem menší části. Kdyby mi šlo totiž vyloženě jen o kondici, pak bych určitě nekouřil. A já si klidně vykouřím svou krabičku, tedy zhruba 20 cigaret denně, navíc balených bez filtru z nekvalitního levného tabáku dováženého z Polska. Snad to někomu připadá podivné, ale já běhám mnohem více pro jinou kondici než je ta fyzická. Běhám pro svou kondici psychickou. Pokud splním svůj každodenní limit, jsem na tom psychicky aspoň přiměřeně dobře. Běda však když běhat přestanu. Stačí pouhých pár dní bez pohybu a hned ztrácím sebevědomí, přestávám si věřit a po několika dnech vše vrcholí až vyloženými úzkostmi, které pozvolna mohou přerůst i ve vyložené fobické stavy.