Moje nemoc si může vzít na mě skoro všechno, třeba ruce, nohy, hlas, ale vzpomínky jsou moje a nedám.

Nejznámější cukr je glukóza. Základem je šest uhlíků spojených pomocí kyslíku jakž takž do kruhu. Z řetězce glukóz je složen základní stavební materiál rostlin celulóza. U krav v žaludku jsou speciální mikroorganismy, které napomáhají štěpit právě celulózu. Člověk jako všežravec – labužník není schopen celulózu štěpit a je vyloučena z těla jako součást vlákniny. Látkou, kterou dokáže člověk štěpit je škrob. Je to polysacharid - zásobní látka mnohých rostlin. A člověk ho štěpí na jednodušší cukry až na glukózu. Sacharidy dělíme na monosacharidy a polysacharidy složené z více jednotek monosacharidů.

V neděli 3.února postihla naše město nečekaná sněhová kalamita. Napadlo velké množství sněhu. A jak už je v současné době typické, sníh ležel zcela neodhrnutý na chodnících v městských ulicích ještě po poledni. A já znovu musel vyrazit na nákupy pro sebe a především mou špatně pohyblivou matku. Pravda moc se mi do toho velkého množství sněhu hned po ránu nechtělo, tím spíš, že po nákupech já nechodím, ale vždy běhám. Když pak mamka z jednoho z letáků zjistila, že v jednom asi 2km vzdáleném supermarketu mají poslední den hodně zlevněné brambory, nedalo mi to, hodil jsem batoh na záda a vyrazil do sněhové kalamity. Bylo to hodně nepříjemné běžet, brodit se v tom množství napadaného sněhu a ještě si nechat ,,sekat" stále padající sníh do očí. Při prvních stovkách uběhnutých metrů jsem měl i trochu vztek-nejvíc na nefungující městské služby, které sníh opětovně neodklízely. Pak jsem si ale vzpomněl na jednu významnou osobnost-rodáka z našeho regionu -někdejšího spisovatele realistické historické prózy Václava Beneše Třebízského/1849-1854/. Mám doma asi ve dvaceti svazcích celé jeho kompletní literární dílo. Koupil jsem ho kdysi v antikvariátu za cenu pouhé jedné koruny za svazek. Taková cena je nejen urážkou, ale přímo výsměchem výbornému spisovateli i velkému vlastenci a regionálnímu patriotovi. Jakou ale má spojitost sněhová kalamita se Třebízským?

Do bohnické psychiatrické nemocnice jezdím 3x v týdnu. Vždy v pondělí, úterý a ve čtvrtek. Nejraději mám čtvrteční odpoledne, kdy mám pravidelné služby v místním Peer klubu. Proč právě čtvrtky? Důvod je prostý. Každý čtvrtek totiž navštěvuje Peer klub moje kolegyně ze Zapsaného spolku ,,Dobré místo" Lída se svou kytarou. Čtvrtky odpoledne jsou totiž vyhrazeny zpěvu při kytaře. Lída hru na kytaru i zpěv při ní skutečně ovládá. A když se přidá vedoucí klubu Klárka se svým ukulele nemá to chybu. Některé písně, které obě hrají, sice neznám, ale jak Lída, tak Klárka jsou vždy ochotné zahrát mé oblíbené vyloženě trampské písničky. A já se pak dokážu odpoutat od svých osobních problémů a přidávám se svým zpěvem, i když asi ne zrovna lahodně uchu znějícím. Sám sice na kytaru také hraji, ale protože nemám ani hudební sluch, ani smysl pro rytmus, mohu si hrát jen doma v soukromí sám pro sebe.

Rodinná katastrofa se zase blíží. Moje mamka má už několik let velké problémy s kolenem. Přes deset let má voperovanou endoprotézu. Ta už ji ale dosloužila a chce jít znovu na operaci. To by nebylo nic divného. Ale…. Mamince bude brzy 81 let. Jít v tomhle věku na operaci je velké riziko. To jistě. Vše je ale podstatně horší. Na tuhle operaci měla jít již před dvěma lety. Tenkrát jí to primář ortopedie rozmluvil. Její koleno je totiž v takovém stavu, že i kdyby se operace podařila a oni jí starou endoprotézu vyndali, nová už tam nemusí jít voperovat.

V Bohnicích mám asi štěstí na nadřízené. Pracuji tam na dvou místech. Jednak v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" a jednak v místním Peer klubu. O svém šéfovi z ,,Dobrého místa" Jožkovi jsem už na náš BLOG psal jako o nejlepším šéfovi svého života. Teď bych se chtěl zmínit o své šéfové z bohnického Peer klubu Klárce.

Někdy závidím pacientům, kteří při jejich psychických problémech mohou okamžitě navštívit psychiatra. U mě to není možné. Proč? Odpověď je jednoduchá. Drtivá většina psychiatrických pacientů má psychiatra v místě svého bydliště. Já ne. I když jsem z velkého města Kladna, u nás na Kladně psychiatra nemám. Musím za ním dojíždět, bud do Rakovníka, kde má svou ambulanci, nebo do Sadské, kde jeden víkend v měsíci slouží jako žurnální doktor v léčebně. V Rakovníku je ale problém, že tam ordinuje jen dva dny v týdnu, vždy v úterý a ve čtvrtek. A v Sadské dokonce jen dva dny v měsíci, kdy tam má žurnální službu. Jistě velký a nepříjemný problém. Přesto bych svého psychiatrického lékaře nevyměnil za nic na světě. Je totiž více než perfektní. Ze svých problémů se ale musím často vyhrabávat sám. A to není vůbec lehké. Do Rakovníka v posledních letech nejezdím vlastně vůbec, protože je tam vždy přeplněná čekárna a čekací doba i několik hodin.

Moje nespokojenost se službami České pošty trvá už dlouhou dobu. V právě uplynulém měsíci lednu přerostla již ve vyloženou averzi. Co mi na poště nejvíce vadí? Již delší dobu především až nestydatě vysoké ceny za její i ty nejjednodušší služby, jako je například odesílání dopisů ať už obyčejných, nebo doporučených, odesílání balíků a u Poštovní spořitelny ceny za vedení účtů, ceny za výběry i výpisy. Pamatuji si že za dnes tolik kritizovaného totalitního režimu stála známka na dopis pouhých 60 haléřů. A dnes? Téměř 30x tolik. Pravda mzdy se oproti totalitě zmnohonásobily, ale že by třicetinásobně jako ceny známek? To bych musel mít na výplatní pásce bezmála 75 000Kč.

Na tuto otázku je nejednoznačná odpověď. Sám provozuji hned několik takzvaně klasických sportů. Běhám, jezdím na kole, hraji fotbal, florbal, stolní tenis a za sport považuji i pěší turistiku, která je také mým velkým koníčkem. Tedy takovou turistiku při níž ujdete alespoň deset kilometrů. Pěší chůze je přece také pohyb a tedy i sport. Oproti jiným sportům má dokonce jednu velkou výhodu a přednost. Pokud svou turistiku spojujete s návštěvou a poznáváním historických, nebo kulturních památek, potom, nejenže sportujete, ale současně se i vzděláváte. Tímto způsobem pak zvyšujete nejen svou fyzickou, ale i duševní kondici. Proto se snažím založit v Zapsaném spolku Dobré místo turistický oddíl. Vlastně jsem s tím už začal. V prosinci loňského roku jsme s několika zaměstnanci Dobrého místa vyrazili na pražský Vyšehrad. Začátek se sice příliš nepovedl. Snad proto, že byla zima. Těch deset výše zmíněných kilometrů jsme ani zdaleka neušli. Ale ono se úplně jinak chodí v zimě v prosinci a jinak někdy v rozkvetlém jaru.