Tak mám za sebou další fotbalový večer. Můj manžel je po většinu času poměrně rozumný tvor, navíc dlouho a pečlivě „opracovávaný“ v rámci našeho 20letého manželství. To vše ovšem mizí a stává se naprosto nepodstatným v době fotbalových přenosů. Navíc pokud hraje jeho milovaná Spartička nebo jiný náš klub proti nějakým „cizákům“. I já samozřejmě vím, že kompromisy jsou nutné a musím mu v tu dobu poskytnout klid a někam „vysublimovat“.

Sporný projekt nazvaný sKarta, oficiálně karta sociálních systémů, definitivně skončí v dubnu 2014. Toto strohé prohlášení proběhlo médii koncem minulého roku. Je potřeba podtrhnout a sečíst ztráty. A bojím se, že ty miliony korun nebudou ztrátou největší. V pohádkách vyhrává dobro nad zlem, princ nad drakem a všichni jsou na konci šťastni. V životě to bývá zpravidla naopak. Tvůrci potíží a ztrát dál dostávají své štědré platy, kdežto oběti sčítají ztráty a dluhy, a všichni jsou naštvaní.

Žijeme ve společnosti, která se vyvíjí a kultivuje už tisíce let. Dnes většina z nás žije poměrně dobře…. Chrání nás zákony, státní aparát, více méně funguje sociální systém i často kritizované zdravotnictví nás nenechá úplně bez pomoci.

Ale vždycky je něco za něco. Tato ochrana nás stále více a více činí závislými na systému. Když porovnáme život v minulém či předminulém století s tím dnešním, musíme, ač neradi, konstatovat, že jsme se stali trestuhodně pohodlnými a vzdali se faktického rozhodování i o svém osudu.

Určitě zajímavá myšlenka (aspoň pro někoho). Zkusme se na to podívat trochu blíže. O tom, že sklenka červeného vína zdraví prospívá, se mluví už dlouho. Nejen víno, ale i jiné druhy alkoholu jsou prý v malém množství zdraví prospěšné.

Nejznámější přece jenom je to červené víno. Mezi jeho příznivé účinky se počítá, že pomáhá chránit před rakovinou, posiluje mozek, pomáhá proti nespavosti, dokonce prý chrání před zubním kazem, jen jsem se nikde nedozvěděla proč a jak. Podle amerických vědců sklenka červeného bystří intelekt. Takže namísto křížovek sklenku červeného vína?

Internet je zdrojem neuvěřitelného množství informací. Najdeme zde názory odborníků prakticky na cokoli. Skoro vše bylo teoreticky prozkoumáno a bylo o tom napsáno vědecké pojednání či natočen film. Přesto se řada našich životních zkušeností může rozcházet s touto teorií. Nedávno jsem si na internetu „stáhla“ opravdu skvělý dokument „Mimina“ od francouzského režiséra Thomase Balmése. Každá maminka (včetně těch potencionálních), se tady může podívat na to, jak se vychovávají děti v Evropě, Africe, či Asii. Rozdíly kulturní, sociální i zdravotnické jsou opravdu propastné. Ovšem závěry jsou pro nás šokující a těžko akceptovatelné. Africká maminka porodí doma, nenechá dítě okamžitě vyšetřit lékařem a co nejdříve očkovat. Nesnaží se ho vychovat v prakticky sterilním prostředí. Naopak, zabalí ho do šátku a vezme s sebou prakticky kamkoli. A většina těch dětí nezhyne strašlivou smrtí z toho, že je maminka nekoupe několikrát denně. Největším překvapením pro mě bylo to, že právě africké dítě začne v porovnání s ostatními nejdříve lézt, chodit a mluvit. Prostě je pořád ve společnosti, je vystaveno spoustě podnětů, stále poznává něco nového. Po zhlédnutí dokumentu jsem byla nadšená a skoro litovala, že jsem své děti odchovala z kojeneckého a batolecího věku (teď jsou bohužel už v pubertě…). Hned bych je vázala do šátku a chodila s nimi za kamarádkami. Určitě by začali dříve mluvit a vyrostli by alespoň o pět centimetrů vyšší.

Už mnoho let jsem na invalidním vozíku a můj manžel taky. Kvůli tomu jsme se museli přestěhovat do Olomouce, protože to je jedno z mála měst, které myslí na vozíčkáře. V tom čase ale platil zákon, který nedovoloval osobám, které neměli trvalé bydliště v Olomouci, nebo okolí, žádat o městský bezbariérový byt. Tak nám nezbývalo nic jiného, než úplně všechny úspory investovat do koupi bytu a do nutných úprav, jako jsou širší dveře, nižší kuchyňská linka, snížené vypínače i pojistky, zvýšené zásuvky. Aby se to všechno vlezlo do úspor a půjček, mohli jsme si koupit jen malý byt dva + kk. Po bytě tudíž musíme oba jezdit na menších, mechanických vozících a elektrické používat pouze na jízdu po venku.

Jsem obyčejný člověk, s obyčejnými starostmi, radostmi i o obavami. Navíc se mnohdy, asi k vlastní škodě, zajímám o dění okolo sebe. Média každého z nás zahrnují tolika novými a často protichůdnými informacemi, že už mě máloco překvapí. Přesto se to někdy stane.

Teď jsem si například přečetla zdánlivě veselý a zábavný článek o kocourkovi Orlandovi. Ten podle britského deníku Observer celý rok soutěžil se skupinou zkušených investorů v tom, kdo dokáže více zhodnotit stanovený finanční vklad na akciovém trhu. Investoři se radili, přeli, analyzovali. A kocourek jen tlapkou posouval svou oblíbenou hračku po tabulce se jmény firem. A teď očekávaná pointa. Samozřejmě vyhrál rezavý filuta. Asi jsme mu to podvědomě možná i přáli. Jinak by to přece nebyla žádná zábava. Jenomže všechno není jen legrace.

Je únor 2014, venku svítí sluníčko, počasí spíš připomíná jaro a ladovská zima zůstala jen na obrázcích. Chce to trochu silnější svetr, posadíme mě na elektrické kolečkové křeslo a tradá ven. Stop. Dostala jsem geniální nápad. Vezmeme s sebou i dvě psí holčičky, gaučáky, pro které pohyb představují tři kroky k misce a zpět na pohovku.

S nástupem ekonomické krize se objevil závažný problém. Firmy ve snaze ušetřit náklady začaly snižovat počet zaměstnanců a tisíce lidí přišly o práci. To se netýká jen České republiky, ale i celé Evropy a celého světa. Ale problémy nemají jenom nezaměstnaní, ale i ti, kteří si práci udrželi. Být v současné době zaměstnancem rozhodně není žádný med. Znamená to být celou pracovní dobu pod neustálým tlakem, protože hrozba ztráty zaměstnání nad vámi visí jako Damoklův meč. Tento tlak je nezřídka uměle vytvářen zaměstnavateli, kteří hřeší na to, že strach je silnější než rozum. Pokud se zaměstnanec ozve, obvykle se setká s větou „Když se Vám to nelíbí, můžete odejít, na Vaše místo čeká dalších deset.“ Aby toho nebylo málo, pracoviště mnohdy připomíná román George Orwella 1984. Velký bratr vás sleduje na každém kroku. Všude na vás přísným zrakem hledí kamery, počítače jsou sledovány pomocí vzdálené správy. Dovolená je sprosté slovo, odchod na oběd je svévolné opuštění pracoviště, které se, stejně jako vlastní názor, trestá okamžitou výpovědí. Pracovní kolektiv není tým, ale soubor individuí hrajících si na svém vlastním písečku, každý jde proti každému, jeden donáší na druhého a atmosféra připomíná spíš vězení než pracoviště.