Na své nízké příjmy platím poměrně vysoký nájem za byt. Ten se ještě zvýšil poté co se obyvatelé našeho paneláku rozhodli našetřit na dva nové výtahy, odpovídající normám Evropské unie. A tak šetřím jak se dá. V zimě téměř netopím a snažím se co nejvíce šetřit i vodou. Díky až extrémnímu šetření jsem za minulý rok uspořil docela slušný přeplatek. Jenže.... O výši přeplatku za nájem loňského roku jsem se z celoročního vyúčtování dozvěděl již někdy v první polovině letošního dubna. Stavební družstvo, které je správcem našeho domu však přeplatky posílá až na samém konci května. Vysvětluje to tím, že nejprve se musí vyřešit nedoplatky. To ještě, byť se zavřenýma očima beru.

Začíná měsíc červen. A právě tento měsíc je spjatý s jistým kladenským primátem. Psal se 8. červen roku 1939. Od 15. března téhož roku přestalo existovat již značně okleštěné Československo a místo něho vznikl tzv. Slovenský štát a pod německou nadvládou tzv. Protektorát Čechy a Morava. Velká většina vlastenecky smýšlejících Čechů se s touto skutečností nemohla smířit. Někteří emigrovali, jiní se pokoušeli doma zakládat odbojové organizace. Odbojová činnost byla zpočátku nacistické okupace ale hodně pasivní. První skutečný čin odporu vůči okupantům se stal právě v mém rodném městě Kladně onoho již výše zmíněného 8. června 1939. K čemu tehdy vlastně došlo?

Marcelko, konečně někdo napsal svůj komentář na můj článek. Vůbec mi nevadí, že zčásti kritizuje mé názory. Naopak líbí se mi to. Každý má právo svůj názor svobodně vyjádřit. Kdyby neměl, nežili bychom v demokratické společnosti. Navíc historie není matematika, ve které je vždy vše jednoznačné a jasné. Názory na dějiny a historii konkrétních událostí mohou být odlišné, dokonce i zcela protikladné. A nelze často jednoznačně říci, které jsou správné. Dovol mi tedy napsat můj komentář na Tvůj komentář. Máš pravdu v tom, že jako Protektorát jsme byli oficiálně součástí Říše. Je otázkou zda s tím souhlasila drtivá většina Čechů./Češi měli poměrně silný domácí i zahraniční odboj./ Je také pravda, že čeští dělníci vyráběli zbraně pro německou armádu. Nevím sice jak moc byli placeni a jaké z toho měli další výhody ale myslím, že vyrábět zbraně museli. Kdyby totiž vyrábět striktně odmítli, čekal by je minimálně koncentrák a je dost možné , že i popravy. A pro každého je přece na prvním místě -žít. Tak pod hrozbou až extrémně tvrdých trestů pro Němce pracovali a vyráběli a to zdaleka ne jen Češi, ale i obyvatelé řady dalších okupovaných zemí. /Tvrdě trestané sabotáže ale existovaly i u nás./

Jsem svým životním postojem z hlediska filozofie materialista, nebo idealista? Na tuto otázku nedokážu dost dobře odpovědět ani sám sobě. Zásadní problém vidím v tom, že jsem na vysokých školách studoval jak před listopadem 1989, tak po něm. Zatímco před listopadovým převratem při výuce jasně převažoval marxismus-tedy filozofie vyloženě materialistická, po listopadu je tendence přiklánět se spíše k idealistické filozofii a s ní úzce spojené náboženské víře. Mezi oběma filozofiemi stále tápám a to prakticky bezvýsledně. Rozum mě nabádá přiklánět se k materialismu, který je založen na vědecky doložených základech. Cit mě naopak nabádá k idealismu a náboženské víře.

O svém pravidelném běhání jsem psal už vícekrát. Kromě toho jsem si při samotném běhu prožil i pár posměšných narážek. Jedna z bývalých bohnických pacientek mi dokonce řekla přímo: ,,Ty jsi už na běhání starej!“ Proč tedy vlastně běhám? Velká většina lidí si myslí, že je to kvůli dobré fyzické kondici, nebo dokonce kvůli udržování štíhlé linie. Pravdu ale mají jen z části, dokonce z té menší. Ano běhám kvůli kondici. Ovšem ne kvůli té fyzické. To bych potom také nekouřil a občas se nenapil alkoholu. A já ,,vytáhnu“ klidně krabičku cigaret denně/dokonce balených z nekvalitního levného tabáku a bez filtru/ a občas se s chutí napiju piva i vína./Pouze tvrdý alkohol nepiju./

Ve druhé polovině letošního května se u mě krátkodobě projevily znovu psychické problémy. Nevím, snad se na tom podepsala větší psychická zátěž, ale více asi nepříznivé deštivé počasí, které trvalo prakticky celou první půlku května a připomínalo někdy spíše deštivý listopad, než prosluněný máj. Často pršelo a na jaro byla zima. A já mám tak rád hodně sluníčka a teplo. Plánoval jsem na květen další výlet zaměstnanců a klientů ,,Dobrého místa", ale kvůli nepřízni počasí jsem ho 2x musel odložit. Jít někam v zimě a dešti by asi nikoho nenadchlo.

Může být darmošlap kladným hrdinou?

Četl jsem novelu německého romantika z 19. století Josepha Von Eichendorffa ,,Ze života darmošlapa". Kdo je vlastně považován za darmošlapa? Kdyby se toto heslo vyskytovalo v naučných slovnících, četli bychom tam asi takovýto výklad: Jedná se o člověka, který se nehodí k žádné práci, potuluje se, lajdá a občas provádí hloupé, nebo zlomyslné kousky. Možná, že by tam také stálo, že je to člověk, který stojí stranou společnosti a nechce se do ní zařadit. Jistě to o většině darmošlapů tak platí. Ale že by to mělo tak platit i o tom Eichendorffově pomilováníhodném mládenci? Bud patří k nějakému docela jinému druhu darmošlapů, nebo mu dal autor to pojmenování neprávem. Kdo dílo pochopí, řekne si rovnou, že ne neprávem, ale s provokativní záměrností.

Probíhá měsíc červen. Právě 10. června se v roce 1942 udála největší tragédie mého rodného kladensko-slánského regionu. Jedná se o vyhlazení obce Lidice, která se nachází jen několik málo kilometrů od Kladna. Co jí předcházelo? Dne 27. května téhož roku spáchali čeští parašutisté, vycvičení a vyzbrojení v Anglii v Praze atentát na nenáviděného a krutého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Milý Luboši,

v době bombardování nebyli Američané naši spojenci, ale protivníci, protože náš protektorát v podstatě patřil k říši. A podle toho se také chovali naši lidé, především a v první řadě dělnici. Ti v našich slavných zbrojovkách a dalších továrnách neúnavně vyraběli zbraně pro Německo, a to ve třech směnách. Dostávali za to dobře zaplaceno a přídělové lístky na jídlo navíc. Marně Gottwald z Moskvy prosil soudruhy dělníky, aby sabotovali a nevyráběli s takovou vehemencí pro wermacht. Proto spojenci bombardovali průmyslové objekty – my jsme udržovali německou armádu při životě ještě v dubnu 1945. Že jsme na konci války neskončili jako poražení a neplatili reparace, od toho nás uchránil atentát na Heydricha a další akce parašutistů. Pravda není vždycky taková, jak nás učili ve škole.

Marcela Krylová