16. května se v Újezdu nad Lesy uskutečnila oslava Dne Země. Sice byla zima jak v ruském filmu a občas do toho zapršelo, ale já to považuji za vydařenou akci. Děti a obyvatelé Újezdu nad Lesy totiž oslavili Den Země také tím, že posbírali víčka z PET lahví a výtěžek z prodeje se rozhodli věnovat osobě se zdravotním postižením. A víte co? Vybrali si právě mě. Nasbíralo se neuvěřitelných 505 kg víček, což dohromady bylo přes 50 pytlů. Na fotce s těmi zásobami vypadám spíše jako na skládce, ale konkrétně tato víčka se nikde nebudou válet a zatěžovat planetu. Dětem jsem slíbila, že za jejich finanční podporu budu více rehabilitovat, a to především dech a mluvení, protože teď si se mnou prostě nepokecáte. Milé děti, až se potkáme příště, už vám osobně a svým hlasem řeknu Děkuji.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, sexualita lidí, kteří jsou na invalidním vozíku, bývá často tabuizovaná nebo odsouvaná do pozadí. Člověka na vozíku okolí často nevnímá jako muže nebo ženu. Mnohdy i v nejbližším okolí, v rodině. „Je to přece chudák, který na takové věci jako je sex ani nepomyslí, má jiné starosti“. Takové jsou názory zdravých lidí.

Ač se to nezdá, tento článek není o lingvistických dovednostech, ale schopnosti našeho jazyka správně mluvit a artikulovat. A také o naší schopnosti se při mluvení nepokousat do vnitřní části úst, rtů a do jazyka. Schválně to zkuste.

O jedné výhodě, kterou nám, vozíčkářům, někteří zdraví lidé závidí, a občas i předhazují na oči, už jsem psala – nemusíme stát v řadě u pokladny v obchodě, v klidu si tam sedíme a tudíž nám musí být jedno, jestli tam sedíme pět minut, nebo půl hodiny. Kdežto chudáci zdraví lidé musí stát, a tak je pro některé z nich normální, že nás předběhnou. A pokud je vozíčkář slušně vychovaný, má se usmát a říct „samozřejmě“.

Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění. To znamená, že postupně odumírají další a další nervové buňky v mozku, a tak vlastně postupně dochází k odumírání částí mozku. Jedná se o proces nevratný. K průvodním projevům patří především ztráta paměti a všech i základních návyků. Dochází také k neschopnosti komunikace a vyjádření svých potřeb, ubývání svalové hmoty a patologickému hubnutí, ke ztrátě mobility a neschopnosti koordinace pohybů. Dále je to ztráta časové a prostorové orientace, člověk neví, kde je, kam jde a proč. Statistiky říkají, že touto chorobou v ČR trpí až 80 tisíc lidí!

Při vyslovení slova puberta některým jedincům vstávají hrůzou vlasy na hlavě, někteří se křižují, jiní se spokojí s komentářem typu „No nazdar“ nebo podobným. Není divu, je to náročné období nejen pro dospívající, ale i pro jejich rodiče.

V pubertě dochází k tvorbě pohlavních hormonů, které mají vliv jak na tělesné, tak i duševní změny dospívajícího člověka. Tyto změny jsou mnohdy tak bouřlivé, že si s tím dospívající neví rady, zkrátka neví co s tím. Pubertu lze přirovnat k plavbě po rozbouřeném moři, pubescent je zmítán sem a tam, někdy neví, kam vlastně míří a snadno může podlehnout panice. Z dříve způsobného a vychovaného dítěte se stává neřízená střela, rebel a bojovník. Nic mu není dost dobré, obzvláště rodičovské rady, které považuje za zastaralé a staromódní. Puberťák zkouší, co rodiče vydrží, o rodiče se občas pokouší infarkt nebo mrtvice, dokonce mají sto chutí své pubertální ratolesti fyzicky ublížit, ne-li rovnou zabít.

Asi jako každou ženu i mě manžel občas pěkně štve. Ale musím přiznat, že jsem díky němu objevila některé věci, které mi přinesly do života nějakou tu radost a štěstí. Co se jen do mně nahučel kvůli pořízení si pejska. Já za tím viděla jen spoustu nepořádku a chlupů všude možně. Nedal si pokoj, přesvědčil mě a dneska je náš pejsek jednou z mých největších životních radostí. Prostě kdo nezkusí, neví…

Mám za sebou další neděli. Byl to docela obyčejný, víkendový den. Sama nevím proč, ale byla jsem v něm tak nějak šťastnější než jindy. Snad to bylo sluníčkem, které se sice trochu schovávalo za mraky, ale přece jen občas vykouklo a dalo vědět, že zima je definitivně za námi, nebo krásnými tulipány, které vyrostly i z té letos tak suché země. Vzpomněla jsem si i na můj oblíbený film Na samotě u lesa, protože u nás snad i ty žáby najednou dělali to své kva… kva… tak nějak veseleji. Navíc se mi podařil (jako vždy) dobrý oběd a kupodivu si tohoto tentokrát všimli i ti moji nevděčníci, které jídlo obvykle jenom zdržuje od jejich počítačových her. Odpoledne jsem si udělala další radost a na zahrádce se věnovala svým oblíbeným kytičkám. Večerní vycházka s naším pejskem byla už jen tečkou za pěkným dnem. Možná se divíte, proč tady popisuji svou úplně obyčejnou neděli. Nic zvláštního se přece nestalo. Nevyhrála jsem ve Sportce, nezažila nic opravdu vzrušujícího. Ale mně takový den opravdu stačí ke štěstí. A doufám, že to pochopí právě ti, kteří vědí, jak může být taková neděle i plná chmur a beznaděje. Vím, že všechny jarní a letní dny nebudou tak bezvadné, ale přece jen doufám……

Protože jsem už hezkých (???) pár let na vozíku, musím každý den cvičit. Protahovat bolavé svaly, rozhýbávat ztuhlé klouby. Nejvíc mi to vyhovuje v obýváku na zemi. Jakmile se tam skutálím ze svého vozíku a natáhnu se, Kubíček (můj pejsek) si lehne kousek dál a pozorně mě sleduje. Přesnější výraz by byl, že mě bedlivě kontroluje.