Přesně rok působím v bohnickém Peer Klubu jako pomocný Peer. Nikde jinde bych rok nevydržel, v případě, že by se jednalo o zaměstnání s pravidelnou docházkou takříkajíc od-do. Když mě postihnou mé fobické stavy, navíc často ještě umocněné vyloženými depresemi, do zaměstnání se prostě nedostavím a to i bez jakékoli omluvy. Měl jsem s tím velké problémy v době, než mi právě z těchto důvodů přiznali plný invalidní důchod.Pravda novináře pro webové stránky www.lidemezilidmi.cz dělám na řádnou pracovní smlouvu už pět a půl roku u zaměstnavatele Zapsaného spolku Dobré místo. Tam se ale jedná o úplně jinou situaci. Za těch více než 5 let v Dobrém místě jsem mnohokrát, třeba tři týdny o sobě nedal vůbec vědět, ale pak jsem třeba za jeden, nebo dva dny napsal více článků, než ostatní redaktoři za celý měsíc. Snad proto jsem ze všech dnes už někdejších redaktorů vydržel v Dobrém místě zdaleka nejdéle.

Pokračování seriálu o svépomocných technikách, který teprve nyní došel pojmenování

Venku je letos v létě v průměru třicet stupňů ve stínu a zaznamenala jsem i den, kdy teploměr na mém balkóně ukazoval čtyřicet. Ten den se nedalo ani kouřit, leda snad ledový tabák, který na rozdíl od ledové kávy a ledového salátu neexistuje. Udělalo se mi velmi špatně a domnívala jsem se, že umírám na nějakou strašlivou střevní nemoc. Úplně mi hořelo břicho a bála jsem se, že budu kvůli tomu muset v brzké době na tu všemi obávanou kolonoskopii. Nakonec mi ale svitlo, že je-li něco příliš horké, pomůže to chladit, a že ledování nejspíš bude mít širší uplatnění než jen na bolavé zuby a oteklé nohy. Dala jsem si balíček ledu na pět minut na břicho a dosáhla neuvěřitelného výsledku – střevní problém zmizel a hop a zdravý mraveneček zase skáče z postele. Člověk někdy ani neví, že se řešení nachází nedaleko v mrazáku. Pojmenovala jsem si pro sebe taková do očí bijící a člověku dlouhá léta nedocházející řešení sloganem automobilky Škoda „Simply clever.“

Je otázkou zda bezmezná důvěra v lékaře není vlastně pověrou. Dnešní doba na mě dělá dojem, že jsme masově uvěřili ve spásu ze strany medicíny a to se stalo takovým moderním „opiem lidstva,“ což jsou slova, kterými Karel Marx označoval náboženství. Mít důvěru ve svého lékaře je, jak jsem slyšela, velmi žádoucí, ale osobně si myslím, že je také žádoucí mít k němu zdravou nedůvěru. Mám velmi dobrou psychiatričku, která mě respektuje jako člověka a pomohla mi vybrat vhodná antidepresiva, zlom mého života. Kdybych si o ně ale sama neřekla, nikdy by ten krok neudělala, opírajíc se o znalost mé diagnózy (trpěla jsem dříve manickými stavy).

Celý svůj nemocný život tíhnu k tomu, abych se vyrovnala něčemu, co nazýváme normalitou – chováním, sebevědomím, životním naplněním - ale kde jsem to vzala? Když se tak pozoruji, jak se lačně přibližuji normalitě, všímám si, že se střežím být jakkoli nápadná, což zahrnuje i způsob jakým sedím v metru nebo v tramvaji. Když se například příliš hrbím nebo příliš polehávám, či se všelijak jinak kroutím, hned si na mne v duchu ukazují pomyslné prsty těch ostatních. Zároveň se velmi děsím smíchu svých spoluobčanů, který se k mé nenormalitě vždy dokáže trefně vztáhnout. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, celý svět, hlavně puberťáci, se směje mé úzkosti. Přišlo vám na ní někdy něco veselého?

Moje maminka prodělala poslední květnový den letošního roku už druhou operaci karpálního tunelu. Již asi před třemi lety ji operovali poprvé a to pravou ruku, tentokrát přišla na řadu levá. Syndrom karpálního tunelu je jedním z nejběžnějších postižení nervů horních končetin. Tyto potíže postihují především ženy. Jedná se o nejčastější nemoc z povolání. Přesně tak tomu bylo u mé maminky. Až do důchodu pracovala manuálně jako prodavačka, navíc v oddělení metráže, kde musela zvedat těžké role látek. Ruce tak nadměrně zatěžovala, že se to ve stáří prostě muselo projevit. Nemoc se u mé matky začala projevovat nejprve mravenčením a brněním v prstech. V pozdějším stadiu pak již šlo o vyložené bolesti, které ji třeba i v noci budily.

Už celý rok působím v bohnickém Peer Klubu. Třebaže můj zdravotní psychický stav je často tak špatný , že musím vynechávat, poznal jsem za tu dobu větší množství pacientů. K některým jsem si vytvořil vyloženě přátelský vztah. Dokonce takový, že klidně mohu napsat, že některé pacienty i pacientky mám vyloženě rád a jsou mi blízcí. Přitahuje mě k nim zejména to, že mají podobné psychické problémy jako já. Cítím se mezi nimi jako rovný mezi rovnými, což se zdaleka nedá říci o ,,normálních“ zdravých lidech z běžného civilního života. Abych byl konkrétní uvedu alespoň některá jména pacientů, které jsem si obzvlášt oblíbil. Jako prvního bych uvedl Mirka Schee, který však v současné době už v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice není.

Rok působím v Peer Klubu v Psychiatrické nemocnici Praha – Bohnice. Když se podívám za celým tím rokem zpětně musím především napsat, že je mi trapně. Sice jsem neměl s nikým ze zaměstnanců ani pacientů sebemenší konflikt, ale zato jsem dokázal ,,nasekat“ tolik absencí, že ani sám nevím, jestli jsem jako pomocný terapeut více v Peer Kubu byl, nebo nebyl. Je pravda, že můj psychický stav je takový, že ty absence, především díky fobiím k němu prostě patří, ale pocit trapnosti na tom nic nemění. Ano, jistě mám na tenhle problém již 23 let plný invalidní důchod a množství absencí mám nejen v Peer Klubu, ale třeba i na obou Universitách III. Věku, které dělám a kupodivu úspěšně zvládám, ale vůči ostatním zaměstnancům Peer Klubu si připadám jako ,,neférový“člověk.

Bezdomovci-v současné době se má správně používat termín Lidé bez domova. Co je to vlastně za lidi? Názor většiny občanů na ně je jednoznačný. Podle nich se jedná se o lidi, kteří jsou vyvrheli společnosti, jakýmsi povlem,povaleče, kteří nechtějí pracovat, opilce, kteří žebrají peníze na alkohol-prostě o spodinu a ostudu společnosti.

Už dlouho, snad několik let, jsem na tom nebyl psychicky tak špatně jako teď v posledních týdnech. K mým tradičním fobiím se přidaly vyložené deprese. Týkají se především strachu o staré nemocné rodiče. Nemohu se zbavit pocitu, že o ně v brzké době přijdu a zůstanu na světě úplně sám. Kdyby k tomu snad mělo dojít, asi bych to řešil sebevraždou.