Bylo jaro, svítilo slunce, byla taková líná hezká sobota. Po chodníku kráčel mírně nahrbený muž a s jistou dávkou důstojnosti vedl na vodítku psa. Vedle něj hopsala asi sedmiletá dívenka a něco ustavičně povídala, chvílemi se obracela na muže, který rozvážně pokyvoval hlavou, a chvílemi na psa, který vděčně vrtěl ocasem. Její hlas zněl zvonivě a bezstarostně. Náhle muž upadl, dívka se na pár vteřin zarazila, přestala povídat a vyškubla bezmocnému muži z ruky vodítko, aby se pes neuškrtil. S vypětím všech sil poposunula hlavu muže zmítajícího se v křečích z obrubníku na trávník. Prozatím moc nevnímala pokřikování stavebních dělníků z protějšího chodníku. „Hele vole, tak brzo a už je vožralej!“ „Vykašli se na kreténa, pojď se starat o nás, holčičko!“ Některým výrazům by ani nerozuměla.

Vandry a tramping jsou láska mnoha lidi, které znám. A i přes zatím nedlouhou dobu mého života zabíraly po hodně let řadu mých víkendu a tehdy i prázdnin. Prošla jsem si obdobím frajeřeni, spala jen na tenké podložce, jezdila jen s malou usárnou, jen abych oslnila kamarády. Déšť nebýval překážkou pátečního odjezdu a výšlapy kopců s dvacetikilovým batohem byly způsobem, jak okolí dokázat, že zvládnu cokoliv. Z dnešního pohledu jsem přepínala své sily a nechovala se moc racionálně. Koneckonců, výrazné zhoršení potíží po několikakilometrovém běhu na vlak s plnou polní, jsou toho důkazem.

Jasně, že ne tu od auta či bicyklu, ale tu moji duši. Vlastní. Lidskou. Mladší dcera by ráda chodila někam cvičit, ale pořád se nemohla rozhodnout kam. Až teď. „Mami, chtěla bych zkusit pilates, ale chtěla bych tam chodit s tebou.“
„Jen jestli to zvládnu, víš, že jsem pořád unavená,“ obávala jsem se.
„Prý je to pomalé, aspoň zkusit bychom to mohly,“ žadonila dcera.
Objednala jsem nás do fitka na úterý v 18.00 hodin. Koupila jsem si nové sportovní tričko s nápisem, sportovní kalhoty, doma jsem měla botasky. Všechno mi to pěkně ladilo. Nechci dceři udělat ostudu. Stojím před zrcadlem a jsem sama se sebou spokojená.

Reforma má věci vylepšit. Nemohu se však zbavit dojmu, že to, co vláda nazývá sociálními, daňovými a zdravotními reformami nemá ani tvar ani smysl. Řídím jen domácnost s dětmi a mizernými příjmy a stále se to snažím pochopit. Stát je zadlužený. Asi udělal chybu a vydal více peněz, než vydělal. To se občas stává i v dobrých rodinách. Pak naplánoval rozpočet se ztrátou. Tohle už není chyba, ale blbost. Ani já nemohu pořizovat nové věci, když neudržím v chodu ty stávající. Tak se rozhodl, že někde ušetří. Myšlenka je to chvályhodná, ale to provedení stále nechápu.

Již jednou jsem se v tomto blogu zabývala tématem, že není vše tak, jak se na první pohled může zdát. Ráda bych se k tomuto tématu vrátila. Tentokrát z pohledu naší vnitřní osobnosti. Velmi často lidi kolem sebe pouze „škatulkujeme“ podle prvního pohledu. Když zapátráme v paměti a sáhneme si do svědomí, tak zjistíme, že to děláme všichni. Děláme to z důvodu zjednodušení orientace v rozsáhlém množství lidí, se kterými se každodenně setkáváme. Je to zcela normální a vcelku odůvodnitelné. Problém tohoto zjednodušení je v tom, že velmi často nepostřehneme osobnost člověka tak, jak ve skutečnosti je.

Deprese není pouhá špatná nálada. Ani občasný smutek, který tu a tam přepadá každého z nás. Skutečná deprese je nemoc a to nemoc velmi závažná. Ti, kdo jí trpí, zažívají krutou psychickou bolest. Náročné je to hlavně pro ně, ale nesmíme zapomínat ani na jejich blízké, pro které bývá často velký problém se s touto vleklou nemocí u svého příbuzného vyrovnat a nedělat chyby.

Co je to vlastně spokojenost? Je to stav mysli, kdy pociťujeme, že naše potřeby jsou relativně uspokojeny. Hodně také záleží na tom, v jakém prostředí člověk žije, na co je zvyklý, jaká má přání, jestli má dostatek všeho, co potřebuje. Ale to všechno je relativní. Žijeme v době, kdy většina lidí u nás má střechu nad hlavou a jídla víc, než potřebuje k přežití (i když jen to ke spokojenému životu nestačí), přesto jsou lidé frustrovaní a nespokojení. Dalo by se to více chápat u lidí, kteří se shodou nepříznivých událostí (nemocí, vlivem přírodních katastrof, opuštěnosti, ztrátou zaměstnání apod.) dostanou do špatné finanční situace. Ale nespokojení jsou i ti, kteří mají všeho dostatek ba i nadbytek.

Antidepresiva a léky proti úzkosti dnes užívají desítky milionů lidí po celém světě a určitě dokáží pomoci proti depresi a úzkostným stavům. Ne všichni však ví, co tyto léky dokáží provést s vaším sexuálním životem. Výzkumy říkají, že rozvoj sexuálních dysfunkcí při léčbě antidepresivy je různý při rozličných typech antidepresiv. Jejich výskyt je převážně závislý na dávce. Samotný výskyt sexuálních dysfunkcí v rámci léčby antidepresivy se pohybuje v rozmezí 25 – 45 %, dokonce bývá uváděno až 60 – 90 % léčených pacientů. V průměru se výskyt sexuálních dysfunkcí při léčbě antidepresivy pohybuje okolo 60 %. Větší množství problémů nalézáme u mužů, u žen zas bývá postižení závažnější. Přitom je třeba vzít v potaz skutečnost, že ženy jsou méně než muži ochotné se svěřovat se o svých sexuálních obtížích.

Dnes během cesty k lékaři jsem nechtěně vyslechla vášnivý rozhovor dvou žen o tom, jak všichni všechno kopírují a že je to hrozné, jak to dnes vypadá. Že se kopírují i filmy a hudba, prostě všechno. A to mi připomnělo, že jsem před nějakou dobou v České televizi sledovala pořad 20 filmových sezón: Rozmarná léta českého filmu – r. 2001. Upoutala mne tam diskuse o převzetí jednoho motivu z našeho českého filmu Tmavomodrý svět. Prý podle něho vznikl americký film Pearl Harbor. Říkala jsem si, možné to je. Třeba nějaký Čech o tom motivu vyprávěl Američanům. Nebo to bylo sjednocení myslí a stejné příběhy vznikly zároveň na opačných koncích světa. Já se přikláním k první variantě. Když jsem však nad tím přemýšlela, vzpomněla jsem si, že se mi stala podobná věc. A tady je můj příběh.