Nejčastější příčiny bolesti nebo svědění kolem řitního otvoru jsou podráždění, drobná poranění, hemoroidy, plísně, nebo cizopasníci, vzácněji pak vředy či píštěle. Příčina obtíží však může být také v trvalém stavu duševního napětí.

Kulháním se člověk často brání proti bolesti při chůzi. Mohou však existovat i jiné příčiny.

Pokud člověk ztratí kontrolu nad svým vědomím, upadne do mdlob, nebo ztratí vědomí, mohou být příčinou strach, slabost, horko, nebo dusno. V mnoha případech však může jít o projev vážné choroby.

Osobně netrpím žádnou vyloženou duševní nemocí typu schizofrenie, nebo maniodepresivní psychózy. Nikdy jsem neměl žádné zrakové ani sluchové halucinace-tzv. hlasy. Nikdy jsem nebyl třeba v mánii.

Mojí diagnózou je porucha osobnosti. Ta ale stojí za to. Svědčí o tom už jen fakt, že psychiatři k této poruše připisují přízvisko, že je těžká až extrémní. Jak se u mě projevuje? Především v jistých situacích a je to dost často jednám vyloženě zkratkovitě a neadekvátně. Co já už se v životě nadělal ,,blbostí". A to jsem měl ještě velké štěstí, že nic nemusela řešit policie. Stačí mi vždy třeba i jen malý podnět a udělám nějaký svůj klasický ,,sek". Že nemám rád úřady a úředníky o tom už jsem psal. Nejednou se mi stalo, že jsem pro nějakou banalitu vletěl někam na úřad a jeho zaměstnance přede všemi seřval. Sice vždy bez jakýchkoli vulgárností, ale seřval. Pak jsem měl úzkosti z toho, že by mohl být třeba nějaký průšvih. Dokážou mě vytočit také vedoucí pracovníci třeba na nádraží. Stačí, aby měl vlak trochu větší zpoždění a už dokážu vletět na výpravčího, křičet na něj, jaký mají na železnici ,,bordel". Na jednu unikátní situaci právě na železnici si dobře pamatuji. Někam jsem cestoval vlakem a na stanici, kde jsem chtěl vystoupit se u vagonu neotevřely dveře. Já tak musel jet o stanici dál. Když jsem tam pak vystoupil, tak jsem tak křičel na paní výpravčí, že jsem málem zbořil nádraží.

Během života a vlastním životním zkušenostem jsem si v sobě vypěstoval jistou averzi vůči úředníkům. Je úplně jedno na jakém úřadě pracují. Vadí mi na nich především jedno. Za svou práci, bez jakékoli tělesné námahy, pěkně v teple jsou oproti fyzicky pracujícím ohodnoceni neúměrně vysoko. Jejich vzdělání je často jen středoškolské, přesto si na něm tolik zakládají. Mám vlastní zkušenost, že ani své práci někdy nerozumí na požadované úrovni.

Tenhle výrok není můj, třebaže také postrádám centimetry výšky. Není to tak dlouho co jsem dělal článek s bývalým výtečným kladenským hokejistou, sedminásobným mistrem republiky Jaroslavem Vinšem. A právě tento hokejista, který je patrně ještě o nějaký ten centimetr menší než já je autorem tohoto památného výroku. Svého času v 60., 70., i 80., letech byl vůbec nejmenším hokejistou v nejvyšší soutěži. Přesto dosáhl tolika úspěchů, jako málokterý jiný hokejista. Kromě 7 mistrovských titulů získal i vítězství v PMEZ a s Kladnem se zúčastnil i památných zájezdů do zámoří. Dokázal se prosadit proti mnohem vyšším a robustnějším hokejistům. V reprezentačním áčku si sice nikdy nezahrál, ale proč? Místo slov v obraně bude hrát Vinš, i když mu to šlo sebevíc, bylo vždy konstatováno ,,Vinš je malý."

Už téměř 20 let se věnuji novinářské práci. Začínal jsem jako externista v regionálních listech. Později se mi podařilo prosadit se i do listů celostátních. Zásadní zlom nastal před 6 lety. Tehdy jsem začal pracovat konečně na řádnou pracovní smlouvu jako redaktor webových stránek www.lidemezilidmi.cz pro Zapsaný spolek ,,Dobré místo". Za těch téměř 20 let své novinářské činnosti mi vyšlo, když vše sečtu jistě několik tisíc článků a dokonce i 2 brožury. Sešel jsem se během této doby s velkým množstvím zajímavých lidí, včetně skutečných osobností především sportovního, ale i kulturního života. Z toho sportovního namátkou například s několikanásobnými mistry světa v hokeji Františkem Pospíšilem, Františkem Kaberlem, nebo nezapomenutelným kanonýrem, dvojnásobným mistrem světa a hráčem zámořské NHL Milanem Novým.

Je to už hodně dávno, kdy jsem četl román Fjodora Michailoviče Dostojevského s příznačným názvem ,,Unižennyje i oskorblennyje", v českém překladu ,,Ponížení a uražení". Jeho přesný obsah si už nepamatuji. Ten název románu ale v sobě nosím dodnes.

Už několik let mám při chůzi bolesti v chodidle levé nohy. Ustavičně se mi tam vytváří nepříjemný a poměrně rozsáhlý otlak. Pokud bych nepoužíval speciální ortopedickou vložku, cítil bych každý došlap a vyloženě bych ,,pajdal". S tímto svým problémem jsem v minulosti vyhledal lékařskou pomoc a to hned na několika odděleních. Nejprve jsem navštívil kožní lékařku. Ta otlak považovala za bradavici a chodidlo mi ošetřila tradičním způsobem proti bradavicím-tedy pomocí dusíku. Samozřejmě, že to nepomohlo. Pak jsem vyhledal pomoc na ortopedickém oddělení kladenské nemocnice u lékaře, který mi kdysi více než dokonale ,,spravil" na čtyřikrát zlámaný kotník a kterého si velice vážím. Ten nejprve odebral vzorek z mého otlaku a poslal ho na histologický rozbor.