V současné době je snazší o práci přijít než ji získat. Ztráta práce je srovnatelná s úmrtím dlouholetého životního partnera. Obzvláště muži se se ztrátou práce těžko vyrovnávají. Pokud přijdou o práci několik let před odchodem do důchodu, rovná se šance najít novou práci takřka nule.

V Českých Budějovicích se chystají velké změny. Jak pro koho! Někteří zůstanou za plotem! Abych vše vysvětlila. Českobudějovická nemocnice se hodlá přestěhovat do jednoho areálu. Opustit Dolní areál bývalé vojenské nemocnice a všechna oddělení přestěhovat do jednoho komplexu. Všechna propojit, jen jedno zůstane nepropojeno a mimo areál za plotem. Můžete třikrát hádat které! Myslím, že nikomu nemusím dávat zvláštní nápovědy. Ano, je to psychiatrie, ale NE proto, že bychom mohli být pro ostatní pacienty potencionálně nebezpeční. Kdepak toto rozhodnutí má zcela jiný skoro až humanitární charakter. No přece proto, že jsme na ploty, oddělování a tabuizaci zvyklí, tak abychom se tam cítili no prostě JAKO DOMA!

Myslela jsem, že tento mýtus je už dávno pryč. Omyl. Před pár dny jsem ho dokonce slyšela z úst mladého, asi třicetiletého muže. Hodně jsem se divila, protože sám byl vždy umytý, čistý, s jemnou vůní kolem sebe. Nechápala jsem. „Je to tak. Holky chtějí chlapy, ryzí muže a ne manekýny, hladké, holé,“ potvrdil. „A to říkáš zrovna ty?“ neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku. „Sám se holíš, depiluješ, parfémy sháníš, kupuješ jen značkové hadry.“ Fakt jsem to nechápala.

Transová meditace – ležíte pohodlně na zemi, oči zavřené a vaše uvolnění se čím dál víc prohlubuje. Za rytmického zvuku bubnu se pomalu, ale jistě propadám někam, ani nevím kam. A v té chvíli je to úplně jedno. Možná je to spánek, napadlo mě. Ne, není to spánek, všechno slyším, všechno vnímám, ale jde to jaksi mimo mě, netýká se mě to. V tu chvíli se mě nic netýká. Ani to tělo, které leží tam dole na zemi, a já se pomalu vznáším nad ním.. Týká se mě akorát ta krásná volnost, svoboda… Nádhera. Nemám tělo, nic mě nebolí, nic mě netíží, nic mě netlačí k zemi. Absolutní volnost, absolutní svoboda. Mohu létat. Létám!

Kde se vzala, tu se vzala, přišla, aniž by ji někdo zval. Připlížila se nenápadně jako had, padla na mě jako mlha do údolí. Ptáte se, koho nebo co mám na mysli? Je to moje stará známá, leč nevítaná společnice, deprese. Díky ní se cítím mizerně, jako kdybych spadl do mlátičky. Ta potvora se mě snaží nahlodat zevnitř, rozervat mě na kusy, rozložit mě na prvočinitele, rozežrat mě jak červotoč. Svět, který hrál všemi barvami, mi obarvila na černo. Ta mrcha hnusná se mě snaží srazit na kolena. Snaží se mi namluvit, že všechno dobro jsem si už vyčerpal a že už na mě žádné nezbylo. Vysává mě jak upír a mně je hůř a hůř.

Tak jsem si zase prošla denní tisk a přečetla si zajímavé názory bývalého prezidenta Václava Klause. Samozřejmě opět všemu výborně rozuměl a vše by dělal lépe… V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeho prohlášení, že všichni kdo na něj pokřikovali během oslav 17. listopadu, jsou prostě blázni. Já sice na nikoho nekřičím, ale v tomto kontextu se musím také zařadit mezi blázny. Proto mě potěšilo, když jsem pochopila, že náš bývalý prezident má vlastně hluboké pochopení pro blázny a další duševní poruchy. A vlastně se není čemu divit. Vždyť i on sám s tím má zjevně své zkušenosti. Nejsem odborník v oblasti psychologie, nicméně si myslím, že osobnostní rysy pana Klause byly a jsou dosti hraniční. Nevím, zda u něj můžeme mluvit o chorobné touze po moci, ale něco na tom možná bude. O tom, že jde o osobnost vybavenou nadstandardní ješitností, ovšem pochybovat nelze. Přidejme si k tomu laicky nazvaný „Všeználkovský syndrom“ zřejmý například z toho, jak byl a je schopen přednášet na zahraničních fórech například o problematice globálního oteplování, a také „spasitelský syndrom“, jehož příkladem je opravdu velkoryse udělená amnestie. A jako třešničku na dortu uveďme ještě roztomilý sklon ke kleptomanii, díky kterému se „proslavil“ i mezinárodně. Z toho všeho vyplývá, že náš bývalý pan prezident musí mít pro blázny opravdu pochopení.

Víte proč? Důvodů je víc. Jednak ho nosí místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová a docela jí sluší, a pak také proto, že tím chci symbolicky dát zelenou pro další její cestu politikou. To, jak se zasadila o zákaz prodeje alkoholu v budově Sněmovny, se mi náramně líbí. Nejsem žádná moralistka, která se na alkohol dívá jako na metlu lidstva. Ale já si prostě v zaměstnání skleničku dát nemohu, i když by pro to byl kolikrát pádný důvod. Dneska už to prostě nejde. A to nedělám práci, při které bych rozhodovala o věcech, které přímo ovlivňují život všech občanů. Ale poslanci to dělají. Opravdu nechci, aby zákony přijímali lidé "v náladičce".

Každý, kdo už v nemocnici někdy ležel, ví, že tam každé ráno chodí tak zvaná malá vizita a jednou za týden vizita velká. Na malou vizitu chodí doktor se sestřičkou, velká vizita je proto velká, že se do pokoje nahrne plno lidí - primář, lékaři, staniční sestra i sestra obyčejná. Občas se do pokoje ani všichni nevejdou. Takovou velkou vizitu předchází úklid, větrání, výměna prádla, já bych řekla zmatek a shon. Samozřejmě to neříkám v nemocnici nahlas. Tam by vůbec člověk nahlas neměl říkat, co si myslí. Zdi jsou tenké a nikdy nevíte, kdo vás slyší. Mám svoje zkušenosti.

Mé známé se před 20 lety narodil syn s Downovým syndromem. Kdo zná, ví – žádná sranda. Známá okamžitě přestala chodit do práce a mezi přátele, absolutně všechen čas věnovala postiženému synovi, aby ho aspoň něco naučila. Jak Sisyfos tlačila ten obří kámen s vírou v nějaký, byť malý, pokrok. Celé dny, celé týdny, celé roky neznala nic jiného, žila jen pro svého těžce postiženého syna.