Bydlím na sídlišti, kde potkávám spoustu zvláštních lidí. Jedná se především o bezdomovce, kteří prohledávají popelnice a snaží se v nich najít nějaké jídlo nebo jiné věci. Pak zajdou do místního supermarketu a nakoupí si krabicové víno. Opijí se a otravují lidi okolo. Každý si řekne, že to jsou jen obyčejní „čučáci“, ale občas mě napadne, jak se jim toto mohlo stát. Tito lidé jsou na dně a jsou považování za odpad společnosti. Ovšem to má dopad i na slušné lidi. Je to globální problém. Je to dané dobou a systémem. Je krize, ale i někteří si za to mohou sami.

Když máte zdravotní problém, potřebujete podporu. Obvykle ji čekáte od těch nejbližších, od rodiny a nejlepších kamarádů. A obvykle se vám jí taky dostane. Ale musíte chytit tu správnou nemoc.

Denně si do svých domovů nosíme spoustu špíny. Nečistoty a bakterie na rukou, do kterých bereme stovky věcí denně. Prach na obličeji, který je jako jediný vystaven větru, dešti, mrazu i slunci bez přestávky. Dotýkáme se spousty věcí a sebe navzájem. Na botách si občas přineseme nejen prach a bláto. Od malička nás učili starat se o čistotu vlastního těla. Myjeme si ruce před jídlem, po příchodu ze zahrádky, po toaletě i po práci. Čistíme si zuby ráno i večer, po jídle nebo po cigaretě. Sprchujeme se nejméně jednou denně, holíme se, umýváme si vlasy, používáme deodoranty, krémy a barvičky. Děláme zkrátka všechno možné, abychom udrželi svá těla čistá, voňavá a přitažlivá. Kolik času ale věnujeme očistě své mysli?

Je známo, že pohyb je všeobecně prospěšný. Fyzická aktivita prospívá nejen tělu. Pohyb svědčí svalům, spaluje tuky, udržuje plíce, posiluje srdce a vyplavené hormony zlepšují náladu. Pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu bude první položka, kterou vám lékař předepíše v lázních, přijedete-li tam s depresí nebo jiným duševním onemocněním. Pohyb potřebuji nejen proto, že jsem převážnou část života strávila v sedavém zaměstnání. Tedy s výjimkou mateřské, kdy se každá matka stává přebornicí v rodičovském dvacetiboji, ve vzpírání stále větší zátěže, podle toho, jak rychle malí milovaní rostou, a pud sebezáchovy ji nutí být ve všech disciplínách o tři vteřiny rychlejší než její potomci.

Žijete si obyčejný život. Chodíte do práce, staráte se o děti, budujete rodinné hnízdo a těšíte se ze života. Scházíte se s kamarády, máte koníčky a spoustu zájmů. Víte, že všechno není vždycky tak, jak bychom chtěli, ale věříte, že problémy dokážete řešit a všechno se dá zvládnout.

„Deprese je vážná, ale dobře léčitelná nemoc.“ To je většinou první informace, kterou od svého lékaře uslyšíte. Jo, to je fajn, říkáte si. „Léčba je většinou dlouhodobá,“ pokračuje lékař. No nevadí, chvíli to vydržím, pomyslíte si. Ale to ještě netušíte, jak dlouhá ta chvíle bude. „Musíte brát léky pravidelně.“ Ne týdny, ale měsíce, někdy i roky. To už vás poněkud vyvede z míry.

Nedávno jsem musela na malou operaci. Zákrok to byl plánovaný, nezbytný a poměrně jednoduchý. Ale jak známo, nic není bez rizika, tak jsem se poctivě připravila. Duševně i prakticky. Sbalila jsem si všechny předepsané a doporučené věci, k tomu tři knížky, empétrojku, mobil a drobné mince do automatu. Rozdala jsem podrobné instrukce puberťákům, seznam povinností a patřičný finanční obnos. Důkladně jsem se rozloučila s tím kouskem svého těla, který neposlouchal, a vydala jsem se všanc státnímu zdravotnictví. Jako prvnička jsem byla připravená na leccos, ale skutečnost předčila mé očekávání.

Hudba je způsob komunikace. Hudba je univerzálním jazykem. Hudba působí blahodárně i na ty, co slovům nerozumí. Může probouzet i uspávat. Uklidňovat i burcovat. Hudba a rytmus je neodmyslitelnou součástí našeho života. Rytmus tlukoucího srdce vnímá ještě nenarozené dítě, novorozence tlukot srdce a rytmické kolébání uklidňuje a batole se samo pohupuje do rytmu, když mu zpíváte. Hudba nás provází celým životem. Máme ji svázanou se všemi důležitými rituály jako bohoslužby, oslavy, svatby, pohřby. Provází nás dětstvím, dospíváním, rebelií i dospělostí. Miluju hudbu a mám ráda hudební festivaly.

Hodně lidí trpících nějakou duševní poruchou má nějaké to kilo navíc. I mě to bohužel trápí. Když jsem začal v sedmnácti brát psychiatrické léky, tak jsem se cítil velice unavený a hodně lidí si myslelo, že se ze mně stal lenoch. Ty první prášky mi nevyhovovaly, tak jsem v osmnácti letech musel být hospitalizovaný na psychiatrii. Lékaři mi naordinovali lék Zyprexa, který byl v roce 2000 novinkou na trhu. Po pár týdnech se mi ulevilo, ale zapomněli mi říct jednu podstatnou věc. Vedlejším účinkem tohoto léku je zvýšená chuť k jídlu a já jsem po propuštění jedl a jedl a byl jsem k nezastavení. Pořád mě honil pocit chuti na jídlo, ale únava se stále vracela. Moc jsem se nehýbal a hodně jsem polehával.