V poslední době nejsem v dobrém psychickém stavu. Ustavičně se pohybuju na hranici svých fobií. Pokud bych se chtěl nechat hospitalizovat někde v léčebně, určitě by mě přijali. Já se ale nyní nechat hospitalizovat prostě nemohu. Důvod? Mám staré a nemocné rodiče a o ty se prostě musím postarat. Největším problémem je naše zahrada, kterou máme v zahrádkářské kolonii. Kdybych zahradu nechal zpustnout, klidně by nám ji mohli sebrat, a to i zcela bez jakéhokoli finančního odškodnění. Nemohu chtít na mamince, aby se o zahradu starala sama. Nedávno totiž prodělala operaci karpálního tunelu a ruce si musí šetřit.

V dětství na základní škole jsem byl obézní. Však jsem si za to také od spolužáků užil něco posměchu. Asi v 15 letech jsem výrazně zhubl a od té doby problémy s váhou nemám. Pamatuji se, že ve 20 letech jsem při své výšce 172 cm vážil 65 kg. V období mezi dvacítkou a třicítkou jsem postupně přibral, takže ve 30 letech jsem vážil rovných sedmdesát. A tuhle váhu si udržuji dodnes, tedy do doby , kdy mi je třiapadesát.

Již několik let vlastníme společně s maminkou poměrně velkou zahradu i se zahradní chatičkou v kladenské zahrádkářské kolonii. Samozřejmě je mnohem lepší vlastnit zahradu, třeba u rodinného domu. Tam na vás nikdo nemůže a o zahradu se ani nemusíte starat. Ale každá zahrádkářská kolonie má svůj řád a musím hned z kraje napsat, že někdy opravdu hodně přísný. V takové kolonii, když se o zahradu nestaráte, mohou vám ji klidně vzít a to i zcela bez nějaké finanční náhrady. V kolonii se prostě starat musíte a zahradu dobře udržovat.. Jak již jsem napsal, naše zahrada je dost velká a její údržba dá často dost zabrat. Snažíme se tam především toho co nejvíce vypěstovat. Máme tam jahody, maliny, černý i červený rybíz, angrešt, ale hlavně hodně zeleniny od cibule a česneku, přes rajčata, okurky, salát, červenou řepu, kedlubny až po brambory. A k tomu všemu spoustu květin.

Mám už hodně staré rodiče. Mamince bylo posledního května letošního roku 79 let, tátovi je dokonce o 3 roky víc. Oba mají vzhledem ke svému již pokročilému věku pochopitelné zdravotní problémy. Maminka má už řadu let problémy s koleny-artrózu, když dokonce v jednom z nich má voperovanou endoprotézu. V poslední době se u ní přidal další zdravotní problém s karpálním nervem. 30. května nusela dokonce na ambulantní operační zákrok. A to už se druhou rukou. Tedy už nejen kolena , ale ted i necitlivost a bolesti v prstech u obou rukou. Na operaci jsem ji doprovázel osobně. Ta sice proběhla bez problémů,ale potíž byla v tom,že ruku nemohla zhruba tři týdny vůbec zatěžovat a to třeba ani vařením, nebo mytím nádobí a dokonce ani uklízením. O nějakých nákupech ani nemluvě. Otec má zase již několik let Alzheimerovu chorobu a v domácnosti je zcela nepoužitelný. Nedokáže si třeba ani uvařit čaj,nebo namazat chleba. Řada byla tedy na mě. Po dobu matčina léčení operovaného karpálu, byla tedy řada na mě. Copak nákupy, ty už zajišťuji rodičům delší dobu.

V mládí jsem vystřídal řadu profesí. Od vychovatele na učilišti, přes některé dělnické profese, pracoval jsem jako sanitář na interně a končil jako učitel. Ve třiceti letech jsem dostal plný invalidní důchod a po několikaleté pauze jsem při něm začal pracovat jako novinář. Nejprve jako externista v různých listech, regionálních, ale i celostátních, a nakonec i na řádnou pracovní smlouvu. Této práci se věnuji již téměř 20 let. Za tu dobu jsem napsal ne tisíce, ale spíš desetitisíce článků. A jsem s tímto zaměstnáním maximálně spokojen, zejména proto, že se jedná o zaměstnání svobodné.

Dnes jsem si naposledy vykládala z karet. Věštila jsem si, co si o mně myslí kočka a vyšla mi smrt. Navíc je dnes třináctého a ta kočka je černá. Je sice mnoho scénářů, jak to ta kočka nebo ty karty mohly myslet, ale můj šílený mozek je gurmán a vždy si labužnicky vybere tu nejhorší. Takže tady teď sedím v pokojíčku a trnu,v přestávkách mezi trnutím se rozhlížím, nezjevuje-li se někde srpek kosy. Píšu v rychlosti tento článek, abych se alespoň stihla dostat mezi nominované na Darwinovu cenu za nejlepší smrt. Samozřejmě mi hned naskakují další a další pověry související s kartami, smrtí a kočkami. Slyšela jsem kdysi, že si jedna paní nechala předpovědět datum smrti, celý život se pak třásla, a když ten den přišel, skočila z okna. O kočkách jsem zase slyšela, že mají jakýsi šestý smysl a telepatické schopnosti a tudíž jsem teď přesvědčená, že kočka dobře ví, co mě čeká a je to stejně nevyvratitelné jako Bůh. Kromě toho mám další argument potvrzující pravdivost tvrzení o šestém smyslu koček, kromě jedna paní povídala, a to je koččino radostné mňoukání slyšitelné již od vchodových dveří do bytovky, když se vracím domů. Jednou, dle slov mé sestry, dokonce mňoukala nachystaná u dveří, když nikdo nikde, tak se sestra podívala z okna a viděla přijíždět náš červený Roomster se mnou a tátou uvnitř.

Nedávno jsme s kamarádem probírali tělesné potíže spojené s prací na počítači. Poradil mi, jak si mám protahovat ruce, střídat levou a pravou při obsluhování touchpadu a kromě toho se zmínil o kostivalové masti. Říkal: „Nechápu, proč lidé používají na bolesti svalů a šlach ibalginovou mast, když kostival zároveň uleví od bolesti a zároveň léčí.“ Po cestě domů jsem se tedy hned stavila v lékárně a za sedmdesát korun si ji koupila. Skončila zapomenutá v lékárničce, ale ne nadlouho. Jednou večer mě od úzkosti strašně bolely záda a hlavou mi probleskla myšlenka, že kdosi mluvil o jakési masti, která zároveň uleví od bolesti a zároveň léčí.

Moje silné fobické stavy jsou mimo jiné též spojeny s nespavostí. Zažil jsem i stavy, kdy jsem vůbec nespal i celé tři noci po sobě. Poté jsem byl ale zcela vyčerpaný, samozřejmě fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsou to těžké noci, když nemůžete vůbec usnout a depresivní myšlenky se vám přitom honí v hlavě jedna za druhou. Když pak třeba v noci slyším zvuk výtahu v domě, kde bydlím, fobie ještě zesílí. Vůbec si neuvědomím, že se třeba jen nějaký nájemník vrací z flámu, ale naopak si hned vsugeruji, že někdo jede ke mně do bytu.

O tom jak může literatura pomáhat při psychických problémech jsem již jeden článek do rubriky blogu napsal. Přesto si nemohu neodpustit napsat ještě jeden krátký článek. Snad nebude vadit, když tentokrát zmíním, dnes často tolik kritizovanou literaturu sovětskou. Prvním dílem je Ostrovského ,,Jak se kalila ocel“. Jeho hlavní hrdina Pavka Korčagin/jedná se ovšem o jen zčásti upravený osud samotného autora/ je po fyzické stránce naprosto odepsaný člověk. Při až nadlidsky těžké práci při stavbě úzkokolejky a obnovování železniční dílny ve 20.letech minulého století ho náhle srazí těžká nevyléčitelná nemoc, jako následek starého zranění z občanské války i všech prožitých útrap. Nejprve ochrne na celé tělo a stane se bezmocným pacientem.