Když mi byla poprvé diagnostikována hraniční porucha osobnosti, byl mi předepsán lék, který mi měl podle paní doktorky „doladit osobnost“. Nevěděla jsem, co to znamená, nechápala jsem, jak by mi mohl nějaký prášek „ladit osobnost“, a když jsem navíc po tom léku začala přibírat na váze – já, která se celý život pyšnila tím, že ať sním cokoli, zůstávám pořád štíhlá – brzy po propuštění z léčebny jsem lék přestala užívat. Co mi evidentně pomáhalo, byla individuální psychoterapie, na kterou jsem poctivě chodila dobrých sedm let k psycholožce, která měla s lidmi s HPO mnohaleté zkušenosti.

Během své „kariéry psychiatrického pacienta“ jsem posbírala několik diagnostických „škatulek“ jako třeba „hraniční porucha osobnosti“, „periodická depresivní porucha“ nebo „emočně nestabilní porucha osobnosti s hraničními rysy“. Sloužilo mi to k tomu, že jsem si nastudovala rozsáhlou populárně naučnou literaturu s tématem deprese, úzkosti a hraniční poruchy. Informace tam uvedené mi hodně pomohly v mé individuální psychoterapii a osobním růstu. V současné době se mi zdá, že (už) do těchto „škatulek“ ani moc nepatřím.

V roce 2004 jsem byla poprvé hospitalizovaná na uzavřeném pavilónu číslo jedna v bohnické léčebně. Součástí terapie byla dobrovolná aktivita: hraní ping-pongu na přilehlé zahradě. Hrály jsme náruživě s kamarádkou Janou v každé volné chvíli a časem jsem se tak vypracovala, že jsem mohla hrát i s „klukama“. Svou dovednost jsem pak prohlubovala při několika hospitalizacích v 1.patře pavilónu 27. Tam byl rozložitelný ping-pongový stůl v jídelně; rozkládali jsme ho po večerech nebo o víkendech a hráli jak diví, „kluci“ i „holky“.

Nedávno jsem začala navštěvovat kurzy Školy zotavení v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví. Jeden z prvních kurzů měl název Příběh mého zotavení. Každý účastník prezentoval před ostatními předem připravený příběh svého duševního onemocnění s důrazem na prvky zotavení, které se v něm vyskytovaly.

Jak jsem se k ní dostala? Docela složitě. Nejdřív jsem vystudovala matfyz (Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity), přičemž už ve 3. ročníku jsem měla vážné pochybnosti, jestli jsem volila správně. Školu jsem nakonec dokončila s tím, že krátce po státnicích jsem šla dělat listonošku, zhruba na rok. Potom jsem se sice vrátila k vystudovanému oboru (programování), ale byla jsem neustále nespokojená, takže jsem vždy po pár letech měnila zaměstnavatele. Po sametové revoluci jsem zůstala na pár měsíců doma a tím jsem si přivodila slušnou depresi. Přes svého tehdejšího psychiatra jsem začala pracovat v nově vznikajícím Fokusu (Sdružení pro péči o duševně nemocné). Po několika dalších pracovních peripetiích jsem skončila v supermarketu Albert jako pokladní, posléze hlavní pokladní (vedoucí úseku pokladen).

Nedávno jsem poslouchal v Televizních novinách zprávu o tom, jak jsou čeští lékaři nespokojeni se svým platem. Mnozí proto z těchto důvodů odcházejí pracovat do zahraničí. Pravda, mají tam plat až několikanásobně vyšší ale…. Neuvědomují si tito vysokoškolsky vzdělaní lidé, kdo na jejich šestileté a mnohdy i delší vzdělání ze svých nemalých daní přispíval? Nemají vůči těmto lidem nějakou odpovědnost? Asi ne. Jinak by do zahraničí neodcházeli. Znám řadového lékaře, který sám přiznal, že má měsíční plat ve výši 70 000 Kč. Je to snad málo? Pravda, studium medicíny je jistě náročné. Zaslouží si finanční ohodnocení v určité výši. Ale v porovnání s jinými pracovníky má být rozdíl v ohodnocení tak vysoký? Je snad tak velkým nedostatkem, když je někdo na studium méně nadaný? Mnozí lékaři jsou na svůj titul MUDr. až přehnaně hrdí a na občany bez titulu nahlížejí poněkud spatra. Snad si ani neuvědomují, co se ti ,,prostáčci“ nadřou naopak fyzicky a mají přitom mzdu mnohonásobně nižší. Ale nemusíme mluvit jen o těch ,,prosťáčcích“. I někteří vysokoškoláci, především oblasti humanitního vzdělání, pobírají finanční odměnu za svou práci též podstatně nižší. Při této příležitosti nemohu neuvést svého bývalého profesora z Akademie, dnes žel již zesnulého prof. PHDr. Tomáše Durdíka Drcsc., ve své době největšího odborníka v oboru archeologie českých hradů. Už jeho titul napovídá, že měl vzdělání podstatně vyšší než pouhý ,,doktůrek“ medicíny.

Uvedu jeden osobní zážitek z nedávné doby. Vracel jsem se ze svého zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" z pražských Bohnic domů na Kladno. Cesta to není nijak příjemná. Zvláště poté co České dráhy udělaly téměř dvouměsíční výluku mezi stanicemi Praha-Bubny-Vltavská a Praha -Veleslavín. Zatímco z Veleslavína na Kladno mi to rychlíkem trvá zhruba 20 minut, tak po hlavním městě se ,,tluču" v narvané Městské hromadné dopravě téměř hodinu. Nejenže musím cestovat hned po všech třech trasách metra, ale ještě si musím pomoci autobusem linky č. 200.

Na pátek 28. září letos připadl v souvislosti se svátkem sv. Václava tzv. Den české státnosti. Lidé neznalí české historie se nad tímto datem nijak nepozastavují. Historici ho považují za historický nesprávný. Proč? Co se vlastně 28.9 roku 929, nebo spíše a mnohem pravděpodobněji až roku 935 tak významného událo? Tohoto dne před více než tisíci lety měl být zavražděn patron české země - kníže svatý Václav. To datum 28.9 je ale svým způsobem správné. Jen je nutné posunout roky o nějakých pár desítek let dopředu. Přesně do roku 995, kdy došlo k vyvraždění rodu Slavníkovců na jejich centrálním hradišti v Libici nad Cidlinou. Teprve k tomuto roku lze snad hovořit o počátcích sjednocení Českého státu pod vládou vítězného rodu Přemyslovců v čele s tehdejším knížetem Boleslavem II. Zdůrazňuji ,,druhým", tedy tím, který nebyl bratrovrahem svatého Václava, ale jeho synem.

Ta první byla hned po absolvování Střední zemědělsko-technické školy v Rakovníku, kde jsem vystudovala obor zootechnik, v tehdy ještě Státním statku Bratronice. Pracovala jsem tam na pozici zootechničky v kravíně a ve stáji s koňmi, která patřila panu Kohoutovi, který se účastnil s manželkou, dcerou a kamarádem závodů dvojspřeží. Když mi ze směny vypadly ze zdravotních důvodů dvě dojičky, tak jsem je v práci zastoupila, a dvakrát třicet kusů krav i sama podojila. Do stáje se chodilo ráno na půl šestou, odstranil se hnůj, umyla se kravám vemínka a kravičky se podojily. Pak se nastlala čerstvá sláma a do žlabu se dalo seno a jádro. Jednalo se o mléčné plemeno nížinného černostrakatého skotu. Pak se kravičky chodily dojit ještě odpoledne okolo čtvrté a půl páté. Během pracovní pauzy v poledne jsem také ráda strávila volný čas u koní.