Kdo si aspoň někdy nepomyslel "hlavně, aby se mi tam nechtělo čůrat..." Snad asi každý zažil situaci, kdy se to prostě nehodí si odběhnout, v divadle, na pracovním pohovoru, v dálkovém autobuse (ne každý má wc).

Zdravý člověk, který nepotřebuje osobní asistenci, asi vůbec nepochopí, na co vás teď chci upozornit. Při osobní asistenci jsme totálně závislí na pomoci jiné osoby, dáváme všanc svůj život, svůj majetek a také své domácí mazlíčky. Je jasné, že dobře volíme, koho do bytu vpouštíme, uschováváme si kopii jeho občanského průkazu, sepisujeme smlouvu a sousedům nebo naším blízkým oznamujeme, kdo a kdy o nás bude pečovat.

Povím vám vlastní příběh, který patří do skupiny story „to nevymyslíš“.

Jíst musíme. Většinou jíme rádi a s chutí. Žijeme v dostatku, jídla je dost a výběr je obrovský. O tom, že si konečně začínáme všímat, co jíme a jak bychom jíst měli, svědčí stále větší popularita pořadů typu „Jste to, co jíte“, „Zhubni nebo přiber“ nebo rekordní sledovanost „Pekla na talíři“. Návodů a rad, jak se správně stravovat, najdete všude spoustu. Neexistuje však žádný univerzální recept, každý z nás je jedinečný, má své vlastní potřeby i chutě, svůj osobitý životní styl a rytmus. Většinou stačí jen poslouchat vlastní rozum, jíst a pít pravidelně a nepodléhat tlaku prodejců a všudypřítomné reklamy.

Jíst zdravě neznamená pouze změnit jídelníček. Je to stejně bláhové jako čekat, že se ze starého pokašlávajícího sedanu stane výkonný předoucí sporťák, když do něj nalijete nejkvalitnější palivo. Musíte změnit také své návyky i své priority, a to nejde ze dne na den. „Nemožné neděláme a pro zázraky musíte jinam,“ komentoval nedávno jeden výživový poradce žádost své klientky o zhubnutí do plavek během čtrnácti dnů, „aby to nebylo moc namáhavé a bolestivé“.

To, co nám chutná, pro naše zdraví obvykle nebývá nejvhodnější. Ale všeho s mírou, říkávala babička mého kamaráda, když si každé ráno dávala štamprli poctivé slivovice. Alkoholik se z ní nestal a dožila se třiadevadesáti v kondici, kterou jí my budeme jednou závidět. Jinou babičku jsme v zahradě hledali podle obláčku cigaretového dýmu, který se linul z některého záhonku. Do svých konečných dvaaosmdesáti běhala jak čamrda, v jedné ruce hůlku, v druhé cigaretku a zlomily ji až pooperační komplikace. Strejda z Moravy zase snídal uzený bůček, obědval svíčkovou, večeřel tlačenku, a to vše vydatně zapíjel vínkem. Do dožitých čtyřiaosmdesáti se rád a hlasitě smával, pěstoval zeleninu pro celé příbuzenstvo a dostala ho až přechozená infekce.

Pokud si myslíte, že rehabilitace je o snaze rehabilitační sestry nějak s vámi hýbat a pro vás je to pohodička, klídek a žádná dřina, tak jste na omylu.

Rehabilitační lékařka v lázních Klimkovice tvrdí, že rehabilitace musí bolet, a já s ní souhlasím a sebe přidávám jako doklad jejích slov.

Že se věci a lidi ztrácejí v Bermudském trojúhelníku, to už jsme přijali jako sice nepochopitelný, ale přece jenom fakt. To, že ke stejnému jevu dochází i v našich končinách, je pro nás nepřijatelné a nevoli vzbuzující. Znáte to každý, kdo máte po straně ve skříni hromádku jednotlivých ponožek. Ponožky jsou v něčem stejné jaké lidé. Rády se párují, ale mnohým to není dopřáno. Vzhledem k tomu, že se touto problematikou zaobírala laická i vědecká veřejnost, dospěli badatelé po dlouhé době k názoru, že ponožky žere pračka. Budiž. Vyřešeno.

Civilizace sebou přináší pokrok, pohodlí a dostatek. Jídla je dost, tepla a bezpečí taky. Zvykli jsme si, že nemusíme šetřit, že si můžeme dopřát, a tak si dopřáváme. Více jídla, více pohodlí, více luxusu. Téměř všude se vozíme auty, práci za nás dělají stroje a jídlo dostáváme až na stůl. Všechno funguje na zmáčknutí knoflíku. Na polévku nemusíte honit slepici po dvoře, stačí zalít prášek vodou. Vodu nemusíme nosit od studně, teče z kohoutku. Oheň nemusíme rozdělávat a udržovat. Dřevo kácet, řezat a štípat. Stačí otočit knoflíkem. Žijeme v době dostatku. Máme všeho dost, jen pohybu a zdravého rozumu málo.

Znáte to. Každý den není veselo. Někdy se to tak sejde a na člověka padne chandra, ani někdy neví jak. Cítí se sklesle, jako kdyby mu někdo hodil na záda pytel brambor, který je nad jeho síly. Taky to tak na mne občas přijde. Jako třeba dneska.