Sedím ve svém křesle a poslouchám z kuchyně se linout Markův a Lídin hovor nad slavnostní večeří. Dnes je asi Halloween, protože Marek říká: „Potkal jsem asi deset klaunů a nechtěli mě za tebou pustit.“ Představuji si jak se jejich rudé nosy kupí před naším domem a zlověstně září ve tmě ve světle uplynulých událostí. Závidím Markovi tu hrůzu. Ještě jsem nezažila plně rozvitý Halloween a moc bych ráda.

K napsání tohoto článku mě vedly hned dvě okolnosti. V roce 1988 jsem přechodil jaterní hepatitidu (žloutenku), byl hospitalizován na infekčním oddělení kladenské nemocnice, dostával infuze a po propuštění musel dodržovat přísnou dietu. Rychle jsem se zcela vyléčil a za měsíc už mohl všechno jíst i pít. Takové štěstí neměl můj stejně starý kamarád, který zhruba před dvěma lety zemřel na jaterní cirhózu. Bylo mu pouhých 50 let. Jak vlastně cirhóza vzniká? Jejím předchůdcem je takzvaná steatóza, čili ztučnění jater. Jedná se o situaci, kdy jaterní buňky se nahrazují tukem. Steatóza je ještě poměrně neškodnou jaterní chorobou, a co je nejdůležitější, játra se při ní při správné životosprávě dokáží poměrně za krátkou dobu uzdravit a vrátit do původního stavu.

Máte pocit, že žít s ženou trpící depresí je peklo? Vadí vám, že je přecitlivělá, smutná, unavená, bez nálady, bez energie, často bez zjevné příčiny pláče a sex ji moc nebaví? V jejím světě je to sice obvyklé a ona je ráda, že zvládá každodenní povinnosti bez ztráty kytičky, ale vám to leze na nervy a nechápete, proč vaše návrhy opakovaně odmítá. Tady máte návod, jak se takové ženy spolehlivě zbavit.

Seriál o úzkosti, díl první, Stopař

Dnes jsem se dostala do kulišácké situace. Sestra, která nás s druhou sestrou vezla z výletu domů, po cestě nabrala stopaře. To mi připadalo jako dobrý nápad do okamžiku, než nás s ním vyložila v Praze a ukázalo se, že s námi má stejnou cestu až na Můstek. Tato situace mě postavila před komplexní psychologický problém. Neměla jsem zrovna nejlepší náladu, protože jsem dvě stě kilometrů pracovala na pokud možno veselé konverzaci se sestrami (za přihlížení stopaře) a moc mi to, dle mého názoru, nešlo. Nicméně to mohlo působit autenticky a vypovídat o mě, že jsem upovídaná, veselá mladá žena. To mě samozřejmě postavilo před nutnost zůstat konzistentní a vykazovat stejnou povahu i poté, co jsme se s Martinou rozloučily a já, Lída a stopař pokračovali v osamění na metro. Myslím, že to byl pro stopaře šok a nemohl rozumět tomu kontrastu, protože pak už jsem řekla jenom pár suchých slov.

Chodím po světě a okatě manipuluji Padesáti odstíny šedi, knihou, o které se veřejně ví, že je plná sadomasochistického sexu. Těžko mi asi někdo uvěří, že provokuji pouze nevědomě. Když jsem si ji minulý týden půjčila v knihovně, šla jsem s ní pak nakupovat do sousedního Tesca. Bůhví jak se pak ocitla na kontrolní váze samoobslužné pokladny, takže mi neseděla váha nákupu. To nutně přivolalo sličného mladého asistenta, který ji něžně uchopil a zvedl a dal všechno do pořádku. Mé takřka blonďaté vystoupení ho celkem rozesmálo. Dnes jsem si zase Padesát odstínů šedi položila na sedačku proti sobě v metru. Pak si na ni jakýsi pán kolem padesátky sedl. Když ji vytáhl zpod svého zadku a zjistil s čím má tu čest, také ho to velmi pobavilo.

Přišel čas psát o úzkosti, která už okousala všechnu realitu na kost a nezbylo o čem mluvit. Nacházíme se na druhé straně reality, takzvaném rubu. Od říše za zrcadlem se liší tím, že v ní není život ale smrt. Denně tam umírají miliony pocitů a spoutaná inspirace Prométheovsky trpí. Každý zažehnutý život umírá, jako umírají hvězdy. Hledím do prázdného vesmíru v zoufalé touze po plnosti, světle a tvoření. S úzkostí sdílím její hlad po všem dobrém, ale sklízí ona. Je rychlejší než světlo a stejně nemožná. Jako když se v odrazu okna autobusu sbíhá cesta dopředu a cesta zpět, sbíhá se strach ze strachu a stahuje mě do hlubin neexistence. Mezi mnou a realitou je obrovská hroší kůže. Úzkost mi přivírá oči, takže vidím svět jen z půlky. Celý život bádám nad jediným prožitkem úzkosti, opakujícím se a věčným. Železná logika strachu ze strachu je pevnější než fyzikální skutečnost.

Mám sice více než 22 let plný invalidná důchod z důvodů psychiatrických, ale klasická onemocnění typu například chřipky , angíny, rýmy, nebo kašle prakticky vůbec neznám. Takovým způsobem jsem nemarodil snad 10 let. Kromě psychiky mě však trápí něco jiného. Je to až neuvěřitelný počet zranění, prakticky vždy ze sportu.Vždyt jen během první poloviny letošního roku jsem měl nejprve naražená žebra poté naštípnuté rameno.To jsou samozřejmě prkotiny, ikdyž někdy dost bolestivé,

Za sebou mám však četná zranění mnohem vážnější. Například pětkrát jsem byl hospitalizován s otřesem mozku.

Již přes 22 let mám plný invalidní důchod z důvodů psychiatrických.Moje diagnoza zní těžká až extrémní porucha osobnosti s fobickými stavy.Samozřejmě, že pravidelně užívám psychiatrické léky -konkrétně Rivotril, Asentru a na spaní Prothazin.Za důležitější než braní léků však považuji psychoterapii. Ta mi myslím pomáhá víc. V psychiatrii je nejčastější formou terapie tzv. arteterapie, což je její výtvarná forma. Nejedná se jen o malování obrázků, ale i o drobnou sochařskou činnost. Sám za sebe musím napsat, že arteterapie mi nevyhovuje vůbec a nic mi nepřináší. Je to hlavně tím, že k výtvarnému umění nemám žádný vztah, kreslit ani malovat vůbec neumím o drobné sochařské práci už ani nemluvě. Mojí psychoterapií je něco jiného. Mám vážný zájem o literaturu, historii, pěší turistiku, cykloturistiku, a sport. To je pro mě ta pravá psychoterapie. Proto také např literaturu budu od podzimu studovat již 11 rokem na Akademii volného času ve Slaném a už druhý dvouletý obor zase studuji na Universitě III. věku v Kladně.Zde jsem úspěšně absolvoval Obor ,,Regionální dějiny Kladenska a Slánska" a v současné době se zde věnuji oboru,,Významné osobnosti našich a světových dějin".Mám z obou Universit už docela slušnou sbírku čestných uznání." Proto to ale nedělám. Studium a vypracovávání závěrečných prací mě vyloženě baví,velmi rád čtu hlavně historickou literaturu faktu, ale třeba i klasické autory Mám už své oblíbence jako je K.H. Mácha, Viktor Hugo,nebo třeba M.J. Lermontov.

Mojí psychiatrickou diagnozou je těžká až extrémní porucha osobnosti, spojená s velmi nepříjemnými fobickými stavy. Jak vlastně se u mě fobie projevuje? Mám s ní právě ty nejčerstvější zkušenostosti,protože fobické stavy jsem si musel doslova protrpět, někdy zhruba od 10. června do začátku července letošního roku. Objevily se u mě tentokrát přibližně po roce a čtvrt. To je pro mojí osobu poměrmě dlouhá doba, protože v minulosti mě postihovaly i několikrát do roka. Zato o to víc byly tetokrát nepříjemnější. V mém případě se jedná o fobie strachu z lidí. Neměl jsem třeba nikdy fobie spojené s paranoickými představami, že mě chce někdo zabít, nebo nějak fyzicky zlikvidovat. Mé fobie strachu z lidí jsou jiné. Prostě si nějak vsugeruji, že mě lidé chtějí třeba připravit o důchod,nebo o mé oblíbené zaměstnání novináře, respektive o studium na dvou universitách III.věku, nebo i o práci dobrovolného trenéra u mládeže. Nejhorší je jeden zážitek z minulosti,který není nijak paranoidní a skutečně se stal. Před několika lety si na mě někdo stěžoval u Posudkové komise s dotazem, jak mohu mít invalidní důchod III.stupně, když jsem fyzicky zdravý. Tenkrát mě to tak psychicky rozhodilo ,že se pak podobné fobie často opakovaly.