Léto letošního roku bylo nejen pro mě, ale pro celou naši rodinu kritické. Matka se potýkala s bolestmi v koleni, ve které má již deset let voperovanou, tedy starou a v současné době už nevyhovující a opotřebovanou endoprotézu. Otec zase trpí Alzeheimerovou chorobou v pokročilém stadiu a uznali mu nárok na 3. stupeň invalidity.
Můj otec trpí v necelých třiaosmdesáti letech Alzeheimerovou chorobou v již pokročilém stadiu. Jeho stav se navíc rychle zhoršuje. Nemá sice vážnější problémy s pohybem jako moje maminka, ale zato je v takovém stavu, že se nedokáže o sebe postarat a hlavně nemůže ani den zůstat doma sám. V březnu letošního roku podala moje matka žádost na Kontaktní pracoviště v Kladně Úřadu práce-krajské pobočky v Příbrami o příspěvek na péči. Ten mu byl skutečně přiznán, dokonce v tom nejvyšším stupni postižení.
Od října letošního roku jsem na Kladenské Universitě III. Věku začal studovat nový, již třetí studijní obor-tentokrát se jedná o ,,Zdravotní nauky“. Mými oblíbenými obory jsou historie a literatura, které jsem studoval v minulosti a stále je nejen studuji, ale i přednáším pro kladenskou zájmovou organizaci LABYRINT. Přesto jsem se pro následující dva roky zapsal na pro mě zcela neznámý obor. Není to ani tak proto, že bych chtěl získat nové poznatky, ale především bych se chtěl o tyto poznatky se čtenáři našeho webu www.lidemezilidmi.cz podělit. První přednášky se věnují tématu Zdraví a nemoc. Co je to vlastně zdraví? Na tento pojem existuje přesná definice Světové zdravotnické unie WHO. Ta zní: ,,Zdraví je stav úplné duševní, tělesné i sociální pohody bez přítomnosti nemoci.“ Zdraví je přitom třeba chápat jako zdroj a nikoli jako cíl každodenního života.
Jsem docela milý člověk, ale jakmile se vyskytnu v davu, vím moc dobře, že se ze mě stane člověk jiný, a to, aniž by se jednalo o davovou psychózu. Nemíváme s davem stejný cíl, a tudíž se jedná spíše o psychózu, respektive amok osobní. Dav v tu chvíli rozhodně není v postavení přítele, zvláště když v podobě rojů italských turistů postává před krámy a nedovolí nebohé pražačce, jelikož ze sebe nevypraví ani sdovolením, projít za svým osobitým cílem. Dalším takovým úkazem, ach bože, jsou supermarkety. Jejich jedinečným specifikem je, že se množství výrobků a regálů málokdy přizpůsobí velikosti budovy, v které je obchod vměstnán. Tím pádem se v menších budovách úměrně zužují uličky a stejně úměrně roste míra nespokojenosti lidí, kteří se tam tlačí s košíky. Opět pro člověka, který ze sebe není schopen ani sdovolením vypravit, je toto situace zrůdná. Úměrně času v obchodě takto strávenému se i z beránka stává lítější a lítější saň, ačkoli beránčí roucho zůstává neporušeno, ta tíha introvertova osudu. Dusí se tichým vztekem, zatímco sbírá nadávky od ostatních. Pocity viny ho pronásledují až domů.
Začalo to tak, že jsme pili víno, často zapomínám, jak nedobře mi to dělá. Původně jsem zamýšlela zkropit to vincentkou, ale zavzpomínala jsem na účinky, jakou její slanost v takovou chvíli mívá. To ale nebyl ten důvod, proč jsme se nakonec chopili tohoto čaje. Vyrazili jsme do Kauflandu za pět minut deset s vyhlídkou, že zavírají v jedenáct. Velmi nás pak zarazilo, když nás zadržel zřízenec Kauflandu u regálů se zeleninou řka: „Víte, že za pět minut zavíráme?“ Když jsme neskrývali překvapení, neskrýval jej ani on a řekl: „Vy asi nejste dlouho v Čechách“ a tu větu pak opakoval nevěřícně v několika obměnách: „Vy jste asi v Čechách moc dlouho nepobyli,“ „vy jste asi dlouho cestovali,“ jeho vynalézavost neznala mezí, na rozdíl od zavíracích hodin Kauflandu. Rozběhli jsme se tedy po nákupu, energie se nám vlila do žil.
Jonathan Swift v eseji Skromný návrh řeší problém chudoby v Dublinu 17. století. Navrhuje, aby chudí lidé, kteří nedokážou uživit své děti tyto prodávali bohatým jako vzácnou pochoutku. Tím by nejen získali peníze, ale také by déle nebylo třeba živit hladové krky.
„Kdyby bylo v našem městě třeba tisíc rodin, které by byly stálými zákazníky na maso nemluvňat, kromě ostatních, které by si ho možná popřály na trachtacích, zejména svatbách a křtinách, počítám, že by Dublin spotřeboval ročně dvacet tisíc mrtvolek, a ostatek království (kde se bude patrně prodávat poněkud levněji) zbývajících osmdesát tisíc.“
Johnatan Swift |
Jako invalidní důchodce III. stupně jsem měl a stále mám možnost setkat se s větším množstvím lékařů, především psychiatrů. Doktory jsem si sám rozdělil na dva typy. Nedělím je přitom podle jejich odborných schopností, ale podle přístupu k pacientům. Prvním typem jsou Ti, kteří myslí v prvé řadě na vlastní co nejvyšší finanční ohodnocení a osobní co možná nejlepší lékařskou kariéru. S takovými se setkávám bohužel především. Bývají až přehnaně hrdí na svůj doktorský titul, k pacientům typu obyčejných lidí se chovají většinou nadřazeně, přezíravě i arogantně. Dávají jednoznačně najevo svou nadřazenost nad pacienty, díky svému titulu. Takové lékaře osobně neuznávám, byt by jejich odborné schopnosti byly sebevětší.
V Televizních novinách na stanici NOVA se probíraly výše důchodů, především těch starobních. Přitom mi připadá, že invalidní důchody jsou stále dost opomíjeny. Zejména proto, že invalidní důchodci jsou většinou v horším zdravotním stavu, než důchodci starobní. Z televizní relace na Nově jsem se dozvěděl zajímavé informace o velké nerovnosti výše důchodů. Šokovala mě především zpráva, že existují starobní důchody, které přesahují 100 000 Kč. Jistě, je to extrémní výjimka. Průměrný důchod prý činní něco přes 11 000Kč. Nevím, kdo tenhle průměr vypočítal, ale jedno je mi jasné. Je to částka až směšně nízká. Já sám mám invalidní důchod něco málo přes 8 000kč, tedy o celé tři tisíce méně než je průměr. Kdybych neměl možnost si ke svému důchodu něco přivydělat, nevím jak bych s penězi vyšel.
Ale teď nejde o mě. Znám dost případů důchodců, především těch invalidních, kteří mají důchod ještě nižší než já. Extrémními případy jsou důchodci, kteří pobírají penzi na úrovni životního minima, nebo dokonce i pod ní. Jistě mají možnost zažádat si například o příspěvek na bydlení. Ale i to je dost problematické. Při stále se zdražujících cenách za základní potraviny, za dopravu, za služby, nebo třeba za léky žije hodně občanů našeho ,,rádo by demokratického“ státu na hranici vyložené chudoby. I když opomenu výše uvedené extrémní případy důchodů, musím napsat, že i tak jsou na tom důchodci hodně odlišně.
V září letošního roku vypadala situace v naší rodině téměř kriticky. Matka bude muset co nejdříve nastoupit na reoperaci endoprotézy v koleni. Otec přitom trpí Alzeheimerovou chorobou již v pokročilém stadiu a nedokáže se o sebe postarat. Stará se o něho maminka i pobírá příspěvek na péči. Kdo se o tátu postará, když bude máma v nemocnici? Já-psychicky nemocný člověk s invalidním důchodem III.stupně, který si navíc k nízkému důchodu musí přivydělávat v zaměstnání na poloviční úvazek? Rodičům sice nakupuji a starám se o naši zahradu v zahrádkářské kolonii, ale být s tátou téměř 24 hodin denně a svým způsobem ho hlídat? To bych nezvládl.
Svou úvahu začínám výrokem mého známého, který poté kdy jsem se mu svěřil, že studuji dvě University III. věku a snažím se denně cvičit a běhat, pronesl pro mě památný výrok: ,,K čemu ti to je? V životě jsou hlavní prachy!!! Není to tak dlouho, kdy mi tato slova řekl. A já se po jejich vyřčení musel trochu zamyslet. Peníze. Jsou opravdu v životě to hlavní? Nemíním na jeho výrok reagovat už trochu otřepaným výrokem, že nejdůležitější v životě je zdraví. Zdraví je samozřejmě hodně důležité, určitě víc než peníze. Přesto si myslím, že existuje ještě větší hodnota. Tou je smysl a náplň lidského života.
Je to jednoduché, přihlašte se jako uživatel našeho portálu a v uživatelském menu si zvolte Založit blog.
Pak už pouze posílejte své příspěvky, které vám do jednoho dne autorizujeme
Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2024 Lidé mezi lidmi – Zdravotně-sociální portál |