Jaké byly mé bláznivé literární lásky? Svět šílenství nejen v literatuře mě oslovoval odmala. Poprvé jsem se ho dotkla už na základní škole v povídce Vítězslava Hálka Muzikantská Liduška jako něčeho neznámého, co může zklamaná láska udělat s duší dívky. V přibližně stejném čase jsem četla i o Viktorce.

Nelogická otázka. Jak může být darem něco, co nás omezuje, co nám ubližuje, co nám přináší bolest, ať už fyzickou nebo duševní?

Bohužel musím říct, že většinový tisk a televize sklouznuly v poslední době k bulváru. Informují na předních stranách a v důležitých zprávách o negativních dopadech duševních nemocí na společnost. Pozitivní zprávy patří asi až na stranu 15, pokud ovšem noviny stranu 15 mají.

Hledáte si domácí práci a nevíte, který inzerát je seriózní a který je jen podvodem? V zásadě platí - čím více peněz a méně práce inzerát slibuje, tím je větší pravděpodobnost, že jde o pyramidovou hru. Takový inzerát hlásá: „Práce na internetu! Nabízím životní příležitost pro práci na doma, můžete vydělat velké peníze při minimálním úsilí a čase.“

Onemocněla jsem v jedenačtyřiceti letech. Tenkrát se mi zhroutil svět. Uběhlo hodně roků a já dnes vidím, že deprese může mít i své „pozitivní“ stránky. Je velkou a zásadní šancí k životnímu obratu, i ke změně životního nasazení. Deprese stejně jako krize člověku umožňuje zastavit se, zvážit, co z dosavedního života zachová a co radikálně změní.. Pro člověka může znamenat výzvu získat nový prožitek identity a může také pro něj mít velmi vysokou hodnotu. Mě se v životě změnilo mnohé.

Tanec je řečí těla. Tanec a jeho rytmus nás provází od nepaměti. Tancem kolem ohně vzývají přírodní národy svá božstva. Tancem kolem nemocného uzdravují šamani tělo i duši. Každé batole rozhýbá své nožky do rytmu, když mu zpíváte. Každý dorostenec se pohybuje v rytmu svých sluchátek. Každou významnou událost slavíme tancem. Tanec je významným rituálem našeho života.

Lenka

Lence je 50 let, je učitelka a vystudovala dvě vysoké školy. Je to inteligentní hezká žena, která se věnuje literatuře. Má neobyčejný přehled. Rozhodla se přestat učit a pokusila se zahájit svoji novou kariéru. Nevěděla však, jaké nesnáze jí život přinese. Každý týden jeden pohovor. Vždy neúspěšně. Největším problémem byl fakt, že je ženou a má 50 let.

Četla jsem časopis a pohodovou atmosféru mi překazil hned první článek. Dočetla jsem se totiž, že ministerstvo zdravotnictví s připravovanou reformou psychiatrické péče zvažuje možnost o použití elektronických náramků pro psychotiky.

Vyprávěla jsem zase panu psychologovi, jak jsem strávila předchozích několik dnů. Když si vyposlechl, co jsem dělala, vyřídila a zařídila a jak jsem z toho pěkně unavená, že jsem přes půl noci nespala, řekl mi: „Měla byste být na sebe hodnější.“ Jak hodnější? Pomyslela jsem si. Myslím, že jsem na sebe hodná až moc. Do kavárny chodím, navštěvuji břišní tance, nedostatkem netrpím, tak jakápak hodnější. Naopak. Přísnější! Doma nemám ideálně uklizeno, některé skříně jsou přeplněné, na výchově dcer by se také možná dalo ještě něco vylepšit, což vyžaduje jít do konfliktu, měla bych víc pomáhat rodičům… Víc bych toho měla dělat. Víc! Tohle mi doma běželo hlavou. Chvíli jsem se odmlčela a čekala, co mi odpoví moje vnitřní já. A ono odpovědělo: „Víš, jak mi připadáš? Jako vyzáblá anorektička, která si před zrcadlem říká: Jsem nemožně tlustá, měla bych víc cvičit. Víc!“ V mozku mi zablikal výstražný majáček. Tady není něco v pořádku. Zabrousím do mládí. Jak to mamka říkala? „Nejdřív nakrm zvířata, pak děti, potom manžela, až nakonec sebe, co zbyde. Oblečení kup hlavně dětem a nezapomeň na muže. Tobě stačí to, co máš, musíš šetřit.“