Zejména u nás na Kladně jsem pověstný svou averzí vůči pracovnicím v administrativě i jiným úřednicím, nebo mužům úředníkům. Na některých kladenských úřadech jsem tím dokonce už vyhlášený. Proti takovým lidem jsem si nikdy nebral a ani v současné době neberu žádné servítky. Právě naopak. Už nejednou se mi někde na úřadě stalo, že jsem je téměř ,,seřval." Naštěstí jsem nikdy nepoužil žádných vyloženě vulgárních výrazů, takže mi to vždy prošlo, bez jakýchkoli následků. Přesto jsem si často dovolil dost, někdy snad až příliš. Výtky i některé výrazy, kterými jsem je častoval si rozhodně za rámeček nedají. Jako vysokoškolák a novinář se necítím před pracovnicemi většinou jen se středoškolským ekonomickým vzděláním jako méněcenný, když po nich něco žádám. Běda, když nějaká ,,kancelářská povalečka" se chce vyvyšovat nade mě. Pak už se nedokážu udržet a ,,vypěním" .V nedávné minulosti jsem na ně někdy i vyloženě křičel a přímo se vyžíval svými hrozbami stížností na jejich nejvyšších možných nadřízených orgánech a to včetně některých ministerstev. Samozřejmě, že takové jednání a chování není ideální a už vůbec ne příkladné. Ale co? Nakonec jsem přece psychiatrický invalidní důchodce III.stupně a to s diagnózou doslova znějící:,,těžká až extrémní porucha osobnosti." To mě snad alespoň do jisté míry omlouvá.

Novinářské práci se věnuji bezmála 20 let. Za tuto dobu jsem napsal jistě tisíce/možná desetitisíce/ článků a dvě brožury. Pamatuji se ještě na svůj vůbec první otištěný článek -,,Jak Meazza na Kloze nestačil", který vyšel v dnes již neexistujícím ,,Kladenském expresu" a čerpal z nejslavnějšího období kladenského fotbalu. Je příznačný tím, že právě články se sportovní tematikou jsem jako novinář začínal.

Ćí pýcha? Moje. Byla jsem donedávna přesvědčená, že jsem chytřejší než doktoři, kteří mi předepisovali psychiatrické léky. A že ty léky vlastně vůbec nepotřebuju a klidně se obejdu bez nich. Prášky jsem přes protesty mé psychiatričky vysadila – a zanedlouho následoval pád do hlubin deprese.

Ve svém zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" pracuji bezmála šest let. Začínal jsem kdysi pouze jako redaktor webového portálu www.lidemezilidmi.cz. Pouze svými články jsem na něj přispíval necelé 4 roky. Článků na webu mi rychle přibývalo a od léta 2017 do léta 2018 jsem pravidelně přispíval každý měsíc 15 články. S tímto počtem jsem prakticky neměl konkurenci a proto také v psaní přibrzdil. Snížil jsem jejich počet na 5-10 měsíčně. Důvodem byly ale také další okolnosti. Již přes dva roky pomáhám jako tzv. peer v bohnickém Peer-klubu, což nějaký čas jistě zabere/nejvíce to pravidelné dojíždění z Kladna do Prahy./ A především to, že mám téměř nepohyblivou maminku ve věku 80 let, které se snažím pomáhat jak jen to jde. Nicméně jsem začal ,,hřešit" na téměř bezkonkurenční počet svých článků a v posledních měsících psal méně.

Úvod

Od doby, kdy jsem se naučil číst, se četba stala mou velkou zálibou. Časem jsem začal knížky od svých oblíbených autorů i sbírat. Snad proto mám dnes ve své knihovně více než 2 000 svazků. Nezačínal jsem v dětství pohádkami, ale hned knihami dobrodružnými. Ty mě zato ,,držely" velmi dlouho, prakticky až do dospělého věku. Bylo mi už kolem 20 let, kdy jsem definitivně přešel k literatuře faktu, především toho historického a k beletrii,nebo chcete-li krásné literatuře. Tady jsem ale začínal hned klasiky. Proto lieraturu méně hodnotných autorů, zejména těch současných téměř neznám. Na ,,gymplu" jsem v předmětu český jazyk a literatura prospíval dobře, ale nijak nezářil. Češtinářka mě nejednou dokonce vytkla, že jsem opožděný, když čtu stále dobrodružné knihy. Dnes s odstupem času se nad tím musím trochu usmát. Na Universitě III. věku jsem dlouhých 6 let studoval ruskou klasickou literaturu a teď bych jí za její někdejší nepřesné až vyloženě nesprávné výklady mohl kritizovat. Vedle literatury historického faktu dnes stále čtu zejména klasiku. Mám samozřejmě své oblíbené autory jako Viktora Huga, Waltera Scotta, Michaila Jurjeviče Lermontova, nebo našeho Karla Hynka Máchu. Jedno všechny spojuje. Jedná se vesměs o představitele literárního směru -romantismu. Romantismus ovládl literaturu v období po Velké francouzské revoluci na začátku 19. století. Proč? Velká francouzská revoluce přišla s velkými hesly -volnost-rovnost-bratrství. Hesla a původně snad i společensko -politické programy však svého skutečného naplnění nedošla. Vykořisťovatelský feudální systém začal být nahrazován novým, snad jen trochu méně vykořisťovatelským systémem-kapitalismem. Ten sice zjednodušeně, ale zato jednoznačně vystihuje honba za maximálním ziskem, jako hlavním smyslem života. Vláda šlechtických titulů začíná být nahrazována vládou peněz.

V březnu příštího roku mi bude 55 let. To je věk, kdy už řada lidí má větší, či menší zdravotní problémy. Opomenu - li své závažné problémy ryze psychického rázu, pak musím napsat, že já žádné zdravotní tělesné problémy nemám. Fyzicky jsem nemarodil jistě nejméně 10 let. Tedy vlastně marodil, ale těch nejméně 10 let jsem nenavštívil ohledně nějaké nemoci svou praktickou obvodní lékařku. Měl jsem za tuto dobu množství drobných úrazů, mezi něž počítám několikrát naražená a jednou i našťíplá žebra, našťíplé rameno i různé jiné drobné pohmožděniny. Lékařskou pomoc jsem ale v těchto případech nevyhledal nikdy. Žel nemohu napsat, že jsem tím ušetřil peníze za léčbu našemu zdravotnictví, protože jsem zase mnohokrát musel vyhledat pomoc psychiatra a za těch 10 let prošel i řadou hospitalizací v psychiatrických zařízeních.

Vlastním několik let byt 1+1 v panelovém domě v Kladně. Cením si na něm především toho, že se mi při nízkých příjmech podařilo na byt našetřit a to bez jakékoli půjčky, úvěru, nebo hypotéky. Ani od rodičů jsem nepotřeboval jedinou korunu finanční výpomoci. Pravda měl jsem štěstí, že jsem ho kupoval v době, kdy byly byty snad na historickém cenovém minimu, ale i tak mi šetření trvalo asi 15 let. V jednom byla, ale v posledních dvou letech potíž. Vchodové dveře do bytu jsou sice vyloženě bezpečnostní, ale pak se poškodil zámek a dveře šly pak pouze zaklapávat, nikoli však zamykat. Jenže o tom nikdo nevěděl. Na to jsem po celé dva roky hřešil. Naštěstí jsem více dní mimo domov jen opravdu minimálně a tak se nic nestalo a nikdo mě nevykradl. Někdy na podzim letošního roku se však někdo pokoušel páčit zamknuté vchodové dveře do našeho paneláku.

Nedávno jsem dočetl knihu jisté méně známé české autorky o životě jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, dramatiků i překladatelů poezie Karlu Čapkovi. Autorka se ve své práci zabývala mládím Čapka a v podstatě jeho vůbec prvním zaměstnáním po úspěšném dokončení vysokoškolských studií filozofie a získáním doktorátu. Tehdy již byl spisovatel postižen závažným postižením krční páteře a z těchto důvodů nebyl odveden na vojnu a nemohl se tak zúčastnit právě probíhající I. světové války. Té války, označované též jako Velká válka, která připravila o život více než 10 milionů vojáků. Postižení páteře bylo tak pro Čapka jakýmsi ,,štěstím v neštěstí." On se nikdy během svého nedlouhého života žádné válečné vřavy neúčastnil. Neměl tedy s válkou žádné osobní válečné zkušenosti. Tedy alespoň ne ty přímé na bojištích. Přesto se do historie nejen české, ale i světové literatury a dramatu zapsal jako jeden z nejostřejších odpůrců válek. Již z knihy výše uvedené autorky je to zcela zřejmé a tento jeho protiválečný postoj vrcholí v závěru Čapkova života v době před nacistickou okupací a vypuknutím ještě mnohem strašnější II. světové války v roce 1939. Za jeho nejznámější protiválečná díla lze považovat ,,Bílou nemoc", ,,Matku", nebo ..Válku s mloky".

Jednou si mně můj psychiatr postěžoval, že nemá peníze na nájem sanatoria. Vzala jsem tedy peníze z účtu a dala jsem mu 100 000 korun. Musela jsem to udělat tajně, aby o tom nevěděla maminka, přestože to byly moje peníze, které jsem zdědila, když mi umřel tatínek. Na pohřbu jsem ale musela slíbit, že je nerozdám. Dlouho mi to nevydrželo. Ještě teď si myslím, že sliby, které se slibují z donucení se nemusí až tak dodržovat.